Richard Wagner

Jenom málo hudebníků vyvolává tak silné vášně jako Richard Wagner. Skladatel Anton Bruckner před ním při jejich prvním setkání padl na kolena. Dirigent Hans von Bülow popsal Wagnera jako „slavného a jedinečného muže, kterého musíte uctívat jako boha“, a zachoval si pro něho své nadšení dokonce i poté, co ho Wagner připravil o manželku.
Ostatní považovali jeho hudbu za nudnou a jeho germánské ságy o bozích a hrdinech za odpudivé. Ale dokonce ani jeho největší pomlouvači nemohou popřít jeho silný vliv na vývoj orchestrální hudby nebo úlohu, jakou sehrál ve vývoji opery devatenáctého, ale i dvacátého století.
Stal se totiž tvůrcem zcela nového stylu, širšího pojetí „hudebního dramatu“, který znamenal revoluci v umění operní skladby.

Richard Wagner se narodil v roce 1813 v Lipsku. Vyrůstal v rodině vášnivě zaujaté divadlem a hudbou. Skladatel Carl Weber byl rodinným přítelem a Richard si už v raném dětství vášnivě zamiloval jeho operu Čarostřelec s příznačnou vzrušující hudbou a nadpřirozenou tématikou.
Wagner se pokoušel hrát části této opery jenom podle poslechu. Při formálních hodinách výuky hry na klavír, se kterou začal ve dvanácti letech, se rychle stával velice netrpělivým. „ Pro mě byla hudba náladou, šlechetným a mystickým zázrakem a jakýkoliv pokus svázat ji v mých očích ponižoval“.
Byl fascinován představením Beethovenova Fidelia a řekl si, že bude taky psát opery.
V roce 1831 se Wagner stal studentem hudby na universitě v Lipsku; vydržel tam jediný rok, ale za tu dobu se mu podařilo překonat svoji nechuť k hudební teorii, naučit se základy kontrapunktu a napsat symfonii, tři předehry a nějakou klavírní hudbu-všechno silně ovlivněné Beethowenem. Stal se z něho hudebník.
Wagnerův bratr Albert mu našel první zaměstnání. Bylo to místo v divadle ve Würzburgu, kde Richard cvičil sbory pro řadu módních německých fantazijních oper od Webera a dalších skladatelů.
Wagner už měl dlouho předtím napsanou svoji vlastní operu Víly. Nicméně slíbené představení tohoto díla ( bylo uvedeno teprve v roce 1888) se nemohlo uskutečnit a Wagner ztratil o německou hudbu zájem. Místo toho se začal vášnivě zajímat o daleko smyslnější styl italský.
Díky tomu taky dalšímy vzory pro Wagnerovy opery byli Bellini a Rossini, podle nichž napsal operu Zákaz lásky. Tuto operu napsal v době, kdy pracoval jako hudební ředitel divadla v Magdeburku. Toto místo však přijal pouze proto, že se zamiloval a vzápětí oženil s první herečku souboru Minnou Planerovou.
Ředitel divadla souhlasil, že uvede Zákaz lásky na jeviště, ale představení se stalo dokonalým fiaskem. Wagnerovy naděje, že splatí mnohé dluhy (vždycky si žil nad poměry), se rozplynuly a on uprchnul z Magdeburgu v patách se svými věřiteli. Následovala dirigentská místa v Königsbergu a Rize.
Wagner si zabezpečil místo v Rize díky tomu, že všude proklamoval svoji silnou náklonnost k italské opeře, ale v době, kdy do Rigy přijel, se začal věnovat psaní další své opery. Rienzi je hrdinský příběh provedený ve stylu epické „velké opery“ tou dobou oblíbeného stylu ve Francii.
V roce 1839 se Wagner rozhodl z Rigy odejít a opět měl v patách zástup věřitelů. Přestěhoval se do Paříže, ale naneštěstí všechny pokusy uvést na jeviště Rienziho byly zmařeny.
Demoralizovaný a zbídačený Wagner v následujících třech letech přežíval díky tomu, že doslova chrlil jednu malou hudební skladbu za druhou.
Nabízel je různým vydavatelům a divadlům, teprve v roce 1842 se mu konečně podařilo přesvědčit královské dvorní divadlo v Drážďanech, aby operu uvedlo. S návratem do Německa se najednou karta obrátila:Rienzi se ukázal být obrovským úspěchem a Wagnerovi bylo v drážďanském divadle nabídnuto právě uvolněné a vážné místo kapelníka. Konečně byl slavný.
Rok po úspěšné premiéře opery Rienzi nabídnul Wagner drážďanskému obecenstvu úplně odlišný typ opery. Bludný Holanďan byl pochmurný příběh bez dramatických cirkusových triků, které oživovaly Rienziho. Bludný Holanďan byl napsán v novém stylu:místo série árií a sboru, jež byly doprovázeny orchestrem, jako to známe od skladatelů typu Belliniho, se Wagner pokusil napsat průběžné symfonické hudební drama pro zpěváky a orchestr. Mohutný a pestrý zvuk orchestru celé koncepci dominoval a nabízel znovu se opakující motivy (leitmotivy), které charakterizovaly jednotlivé postavy a dramatické myšlenky.
Tyto motivy byly různými způsoby propleteny aby text podtrhly. Navíc vokální party se staly mnohem lyričtějšími , byly to „nekonečné melodie“ zpívané místo dříve používaných jednotlivých árií a recitativů, na které byli zpěváci až dosud zvyklí.
V Bludném Holanďanovi nevyužil Wagner nový styl ještě naplno, ale propracoval ho ještě ve svých dvou dalších operách Tannhäuser (1845) a Lohergin (1850). Obě vycházejí ze středověkých legend. Nicméně dříve, než dokončil Lohergina, byl Wagner zase bez místa.
V revolučním roce 1848 se postavil na stranu rebelů, takže o něho projevila zájem policie a on zase musel uprchnout. Tentokrát si vybral Švýcarsko. Tady strávil čtyři roky propracováváním teorií o opeře a dramatu a konečně začal pracovat na tom, co mělo být jeho největším úspěchem: na dramatizaci heorických činů hrdiny Siegfrieda zkázy bohů.
Původně zamýšlel napsat jednu operu, jenže nakonec z tohoto tématu vznikla čtyři rozsáhlá epická díla: Zlato Rýna, Valkýra, Siegfried a Soumrak bohů-souhrnně známá jako Prsten Nibelungův, či daleko známější pouze jako Prsten.
Ve stejné době pracoval Wagner na opeře Tristan a Isolda, příběhu vášně z dávnověku. Inspirací k napsání opery bylo několik milostných afér, které měl Wagner s manželkami svých dobrodinců.
Tristan a Isolda je dílo pozoruhodné využitím nerozvedených disonancí, kterými vyjadřuje beznadějnou touhu - revoluční účinek , který se stal důležitým pro zrod moderní hudby dvacátého století. Jak se dalo čekat, první představení této opery bylo katastrofou a Wagner, opět se doslova topící v dluzích, začal ztrácet naději, že uvidí tato svoje díla uvedená.
Potom, v roce 1864 se najednou objevil bohatý mecenáš a příznivec- mladý bavorský král Ludvík II., od patnácti let nadšený příznivec Wagnera, stavitel hradů a romantik. Ludvík pozval Wagnera do Mnichova, nabídl mu vysoký plat a vystavěl obrovské divadlo určené pro Wagnerovy hry.
Opera Tristan a Isolda byla triumfálně uvedena na jevišti mnichovského dvorního divadla v roce 1865 a provedení celého Prstenu na jeviště se už nezdálo být pouhým neuskutečnitelným snem. Jenže optimismus neměl dlouhého trvání.
V roce 1866 zemřela Minna Planerová a ani ne za rok byl Wagner zpátky ve Švýcarsku, protože si svými výstřednostmi a nemorálností znepřátelil královy ministry- zejména svým skrývaným poměrem s provdanou dcerou skladatele Liszta.
Cosima nakonec následovala Wagnera do Švýcarska a usadili se spolu na břehu Lucernského jezera. Wagner se rozhodl postavit svoje vlastní divadlo- Festivalové divadlo v bavorském městečku Bayreuth, kde díky penězům svých příznivců nakonec konečně v roce 1876 před korunovanými hlavami z Evropy uvést Prsten.
Po tomto kolosálním výkonu se cítil hodně vyčerpaný a do roka po provedení poslední opery Parsifal umírá v roce 1883 na selhání srdce.