Seneca

Luciaus Annaeus Seneca mladší (4 př. Kr.- 65 po Kr.) se narodil ve Španělsku v Córdobě v proslulé rodině rétora Marka Annaea Seneky. Byl nejvýznamnější ze stoiků starověkého Říma a následovník proslulého řeckého stoika Posedónia. Pocházel z jezdeckého stavu, což byl druhý privilegovaný stav po stavu senátorském. Jezdci museli mít mění minimálně ve výši 400 000 sesterciů, avšak nejdůležitější podmínkou bylo jmenování do stavu císařem za zásluhy. Dostalo se mu všestranného přírodovědeckého, právnického i filozofického vzdělání. Poměrně dlouhou dobu se zabýval advokacií. Za císaře Claudia strávil jako oběť devět let ve vyhnanství na Korsice.
Pak se však záhy vrátil, protože byl vybrán Agrippinou jako vychovatel pozdějšího císaře Nerona (54-59). Během těchto pěti let dosáhl Seneca vysokého státního postavení. Stal se vlastně spolu se Sextem Afraniem Burrem regentem říše a řídili spolu státní záležitosti . Seneca se snažil při výchově Nerona potlačit jeho krutost, vycházel mu vstříc jeho zálibám a pomáhal mu vymanit se z vlivu, který na něj měla jeho matka. Za to dostával dary ve formě peněz, jmění, zahrad a statků, i když přitom stále hlásil chudobu. V druhém roce Neronovy vlády mu věnuje spis O milosrdenství, v němž nabádá, aby jako vládce zachovával umírněnost a udržoval si republikánského ducha. Tím opět vzrostla jeho prestiž a bohatství. Avšak čím dál častěji se dostává do konfliktů se svým prostředím. Po smrti Agrippiny se vztah Neronův k Senecovi zhoršil. Proto požádal císaře, aby si všechny dary, které mu byly uděleny, vzal zpět, neboť mu prý stačí „ jeho filozofie“. Po požáru v roce 64 n. l. nenávist proti Senecovi v Římě rychle stoupá. Proto město opouští a žije na svém nedalekém statku, kde hledá klid. V roce 65 je obviněn z přípravy na Pisonově spiknutí a téhož roku donucen císařem k sebevraždě.

Seneca byl plodným autorem, a to zejména jako filozof, ale také jako dramatik. Seneca se věnoval i biologii. Napsal sedmidílnou přírodovědnou encyklopedii Naturalis qvastiones- filozofické názory tehdejší doby na přírodu jako takovou. Některým poznatkům se podivujeme i dnes, jiné jsou už dávno změněné. Je autorem i 10 tragédií, z nichž 9 je dnes uznáváno za pravé a má tradiční mytologické náměty, jak ukazují už názvy : Šílící Herkules, Trójanky, Foiničanky, Faidra zv. i Hippolytos, Oidipús, Agamemno, Medea, Herkules na Oitě, Thyestes. Jsou to jediné dochované římské tragédie. Mezi jeho nejznámější filozofická díla patří : 124 Listů Luciliovi , Pojednání o prozřetelnosti, O pevnosti filozofa, O hněvu, O šťastném životě, O volném čase, O dobrodiní. A k tomu pak ještě řada filozofických rozprav tzv. Dialogy, 8 knih díla Otázky přírodní filozofie, a řada pojednaní, z nichž se dochovaly jen úryvky. Problémy morálky u Seneky natolik převládají, že jim věnuje i značnou část úvah ve svých Otázkách přírodní filozofie, kde morální didaktika zcela dominuje.
Redukovat však obsah Senekovy filozofie pouze na morálku není možné. Seneca je skutečným stoikem, filozofem, rozvíjejícím jako stoik učení materialistického stoismu ve všech částech filozofie. Podle Senekova učení je vše tělesné. To znamená, že všechno je teplým vzduchem, nebo pneumatem,tj. ohněm. Senekova fyzika, pokud lze vůbec mluvit o jeho samostatném fyzikálním učení, je fyzikou Hérakleitova ohně.
Seneca si od svého učitele Poseidónia osvojil celou řadu názorů střední stoi. Jako stoia je označována řecko-římská filosofická škola v době asi od roku 300 před n.. letopočtem do 2. století našeho letopočtu. Seneca vedle Epiktetose, ale zejména Marcuse Aureliuse přestavuje pozdní, neboli římskou školu. Stoicismus dělí filosofii na fyziku, kam zahrnuje učení o bytí a o světových zákonech, dále logiku, zahrnující učení o rozšiřování pravdy a nepravdy, o bezpečném poznání jako předpokladu správného způsobu života člověka. V logice stoici navazují především na Aristotela, zejména v oblasti úsudků. Významná je ale zejména stoická etika, která je pokroková, ve vztahu k otrokům. Vše, co má lidskou tvář, považují v rámci této filosofie za člověka bez ohledu na sociální či národnostní rozdíly. Stoi však také hlásala oddanost, tzn. nechat vše tak jak je. Tímto si získala zejména vládnoucí horní vrstvy římské říše. Stejně jako u Posedónia lze i u Senekova stoicizmu zjistit vliv platonismu v učení o bytí, v psychlogii a v etice. Stejný charakter má v onkologii učení o netělesném světovém rozumu a o netělesné duši.
Duši charakterizuje Seneca jako oblast neustálého boje, její život se považuje za oblast vítězství a porážek. Toto jsou Senekovy stížnosti na slabost duše k boji k osvobození. Díky jeho filozofii jej označil Bedřich Engels za „Otce křesťanství“. Podle Seneky dosahuje nejvyššího postavení mudrc. Mudrc je však velkou vzácností. Člověk v podstatě je slabý a zcela bezmocný, utápí se ve zle a hříchu a je téměř zbaven možnosti se ze svého hříšného stavu vymanit.

Seneca se nezbavil ani výrazných rozporů v pojetí boha. Bůh je u něho ohněm, ale zároveň i ideou, rozumem, tvořící silou, milujícím otcem. Za odpadnutí světa od pravdy vytváří bůh světový požár, ve kterém svět zanikne a zůstane jen dobro.
Seneca propagoval stoický kosmopolitismus, v teorii se hlásil k myšlence všelidské rovnosti a v praxi požadoval vlídné zacházení s otroky. Jeho názory mají styčné body se současným křesťanstvím. Proto mohla vzniknout jeho fingovaná korespondence s apoštolem Pavlem. Senecův styl je sugestivní.
Seneca měl svými idejemi trvalý vliv na filosofii a světový názor nastupující buržoazie, ovlivnil pozdější filosofy mj. Spinozu, Kanta, Goetha. V pozdější době byl často a s oblibou citován i J.A. Komenským.

Literatura: Vladimír Čechák a kolektiv, Co víte o starověké a středověké filozofii, nakladatelství
Horizont Praha 1983,

Nakladatelství Svoboda, Filozofický slovník 1. a 2. díl, Praha 1985

Regent – člověk zastupující nezletilého panovníka

Neron – panovník, který se proslavil tím, že nechal zapálit centrum své říše - Řím

Když se o někom řekne, že je stoik. Znamená, že ho něco jen tak nerozhází, protože bere život tak, jak jde.