Svatopluk Čech

( 1846 - 1895 )

Český básník, prozaik, satirik, fejetonista, novinář a jeden z hlavních představitelů tzv. školy národní .

ŽIVOT
Svatopluk Čech se narodil 21. února 1846 v Ostředku u Benešova jako syn hospodářského správce. Jeho otec byl pravý vlastenec a svému synovi vždy nadšeně recitoval Kollárovu Slávy dceru a Máchovy verše. To mělo, stejně jako otcova bohatá knihovna, kde se daly najít díla od Byrona nebo Mickiewicze, na Čecha v pozdějších letech veliký vliv.
Rodina se často stěhovala po vesnicích ( Skalka, Bezděkov, Obříství, Peruc, Jezera ), kde vedli celkem prostý život.
Nakonec Čech vystudoval v Litoměřicích a právnickou fakultu University Karlovy v Praze. Odjel do Slaného, kde na čas pracoval jako právní koncipient, ale zanedlouho se společně se svým povoláním vrátil zpět do Prahy. Tato práce se ale k plachému samotáři příliš nehodila. Brzy ji opustil a začal se věnovat literatuře. Již za studií se projevoval v časopisech a se vzrůstajícími úspěchy na tomto poli se rozhodl věnovat právě jen a jen tomuto povolání.
Patřil k hlavním představitelům literální skupiny Ruchovců, nazvané podle almanachu Ruch, na jehož vydání se Čech sám v roce 1868 podílel a byl vydán u příležitosti položení základního kamene Národního divadla. Tato generace navazuje na tvorbu Májovců v letech 1870 – 1880. Nezabývají se pouze průkopnickou tvorbou, ale snaží se literaturu zdokonalit. V popředí této skupiny jsou ideje národního obrození, vlastenectví a slovanství.
Čech redigoval časopisy Světozor, Lumír a roku 1878 založil literární měsíčník Květy, který řídil až do roku 1899, v němž svá díla publikoval a který ho také existenčně zajistil.
Poklidný život si Svatopluk Čech zpestřoval cestováním ( Kavkaz, Chorvatsko, Dánsko, Černé moře ) a dojmy z těchto cest zobrazil i v některých svých sbírkách .
Na nedostatek uznání si také nemohl stěžovat a svým dílem ovlivnil i další generace. Jeho poklidné stáří prožívané v okolí Prahy ukončila smrt 23. února 1908.
Jeho památník je umístěn ve vesnici Obříství u Neratovic, kde pobýval několik let v tzv. Čechově světničce, kterou spisovatel zakoupil a nechal přivést do Obříství z Národopisné výstavy konané v Praze roku 1895.

DÍLO

Svatopluk Čech už od samého počátku tvorby nejvíce tíhnul k eposu a převážnou část jeho tvorby tvořila právě EPIKA. V jeho první sbírce Básně ( 1874 ) jsou zahrnuty všechny významnější rané práce. Nejvýraznější a neznámější z nich jsou Husita na Baltu, který vzbudil velkou pozornost a Adamité, kdy ho inspirovalo zničení sekty Adamitů vojsky J. Žižky.
Dojmy z cesty na Kavkaz proměnil v romantický epos Čerkes ( 1875 ).Ve výpravě do Dánska má zase kořeny jeden z jeho nejzdařilejších historických eposů Dagmar ( 1884 ) o české princezně – dceři Přemysla Otakara II. Markétě, provdané za dánského krále Valdemara. Dagmar je v něm symbolem lidumilnosti a ušlechtilosti nejen vlastní, ale i slovanské naopak oproti jejímu muži, který měl ku Slovanům odpor. Nakonec vše končí smrtí Markéty.
Přesvědčení, že Slované jsou předurčeni k nastolení jakéhosi utopického, spravedlivého řádu, který bude vzorem pro celý svět, vyjádřil v alegorickém díle Slavie ( 1884). Slavie je loď, na níž se plaví zástupci všech slovanských kmenů, kde tváří v tvář hrozbě vzpoury anarchistických lodníků všichni zapomínají na své spory a smiřují se, což je symbolem jakési slovanské pospolitosti.“Lodní“ alegorie a obava z anarchismu se objevují i v eposu Evropa ( 1878 ).
Dalším prostředím, z něhož Čech čerpal byl středočeský venkov, který poznal v dětství.Zatímco Ve stínu lípy ( 1879 ) je laskavou sbírkou drobných venkovských historek, ve kterých lze rozeznat oslava rodné země a vlastenectví, Lešetínský kovář ( vyšel v roce 1883, ale byl konfiskován a znova celý otištěn až po I. Světové válce ) je burcujícím příběhem o boji lidového hrdiny-kováře Václava, kteří brání svůj majetek proti německému továrníkovi, tento konflikt Čech vyřešil utopickým smírem,který nastal v následující generaci.
Čech-prozaik se od Čecha-básníka liší především humorem . Jeho satira nebyla tolik útočná, ale spíše parodická a dobromyslná. Např. ve zvířecím eposu Hanuman. Čech naráží na lidské „opičení“ , na chyby českého národa a na lhostejnost. Ve sbírce Petrklíče ( název podle klíčů sv. Petra ), kdy sv. Petr upustí své klíče na zem, lidé je seberou a začnou prodávat kritizuje lidskou vypočítavost a uspokojování na úkor druhých.
Úspěch zaznamenávají i broučkyády. V první knize Pravý výlet páně Broučkův do měsíce
( 1888 ) si Čech dělal legraci ze svých od života odtržených kolegů, ale místy parodoval i svůj vlastní květnatý básnický styl, plný sáhodlouhých přirovnání.Měšťan Matěj Brouček chodí do Vikárky a občas to „přepískne“. Ve svých myšlenkách se dostane na Měsíc.
V pokračování Nový epochální výlet pana Broučka tentokrát do XV. století ( 1889 ) je už mnohem pichlavější.Tentokrát pražský měšťan Matěj Brouček popíjí v hradčanské hospůdce na Vikárce, až je posledním hostem.Při odchodu se najednou propadá do podzemní chodby.Dostane se až ke člověku, který tvrdí, že je rok 1420 a Brouček se najednou octne po boku J. Žižky v bitvě na Vítkově, kde byl po čase omylem prohlášen za zběha a čekal ho trest. Nakonec se ale probudí v sudu, kam večer podnapilý host upadl a každému se hned z „nočního“ dobrodružství pochlubí. Tento cyklus pokračoval ještě v dalších Čechových pracích.Ostatní obsáhlá prozaická tvorba Čechovy byla často jen příležitostnou výplní zábavných časopiseckých rubrik ( Povídky, arabesky a humoresky I – IV, 1878 – 1883 )

Čechova LYRIKA byla převážně politická, národní a vlastenecká. Jitřní písně ( 1887 ), Nové písně ( 1888 ) a především Písně Otroka ( 1894 ), měli obrovský čtenářský ohlas a během jediného roku dosáhly 24 vydání.
V Jitřních písních používá autor různých forem, aby probouzel vlastenecké nadšení, burcoval z otupělosti a volal k jednotě. Teprve v Nových písních získává myšlenka vlastenecká, slovanská a humanitní svůj protějšek v dunění „podzemního“ hlasu sociální revoluce.Její vidina i obraz „hrdiny budoucnosti“ , dělníka, jsou podobně abstraktní jako Čechovy představy o svobodě národa a lidstva.Zvláštní místo v politické poezii přísluší Písním otroka, které zapůsobily svou srozumitelnou a všeobecnou symbolikou v radikalizujícím se národním i v rozvíjejícím se dělnickém hnutí.

V dnešní době je Svatopluk Čech považován za jednu z vůdčích osobností literatury 70. a 80. let 19. století.

POUŽITÁ LITERATURA :

Čeští spisovatelé, FRAGMENT, Praha 2000
Malá československá encyklopedie, ACADEMIA,Praha 1987
Čeští spisovatelé 19. a počátku 20.století, Československý spisovatel, Praha 1973