Tomáš Garrigue Masaryk

7.3. 1850 - 14. 9. 1937 (1918-1935)

Tomáš Garrigue Masaryk se narodil 7. března 1850 v Hodoníně jako prvorozený syn panského kočího Josefa Masárika a Terezie Kropáčkové, k níž měl později nejužší vztah. V tomto kraji rostl z dítěte v nevšedního chlapce, který vyšel z rodiny chudé a prosté. Postavení jeho otce mu umožňovalo časný vstup do jistých "vyšších kruhů tj. do prostředí panských úředníků, učitelů a farářů. To znamenalo přístup ke knihám, vzdělání, studiu, byť ne bez obtíží. Masaryk nejprve studoval na gymnasiu v Brně, kam se dostal až po přímluvě místního děkana, který poukazoval na chlapcovy mimořádné schopnosti a nadání. Bylo tedy rozhodnuto, že se po škole v Hustopečích vydá na učitelskou dráhu. Přišla však dvouletá odmlka, kdy se krátce učil ve Vídni strojním zámečníkem, ale z učení utekl. Potom byl krátkou dobu jako učedník v panské kovárně v Čejči. Nakonec se dostává do německého gymnázia v Brně. Vynikající prospěch mu umožnil získat stipendium a mimo to sehnal výhodné míísto vychovatele v rodině policejního ředitele Antona Le Monniera. V té době byl Masaryk natolik finančně zajištěn, že mohl vydržovat na studiích i bratra Ludvíka. Jednoho dne Masaryk odmítl zúčastnit se povinné školní zpovědi, a tak byl z ústavu vyloučen. Naštěstí jeho příznivec a zaměstnavatel Le Monnier byl přeložen do Vídně a Masaryk odjíždí s ním. Od listopadu 1869 studuje Akademické gymnázium. Veškerý svůj čas věnuje intenzivnímu studiu, především jazyků a filosofie. V roce 1872 skládá maturitu a zapisuje se na filosofickou fakultu ve Vídni na obor filologie (věda zkoumající jazyk, literaturu a ústní lidovou slovesnost některých národů na základě literárních a jiných kulturněhistorických děl a památek). O rok později umírá jeho mecenáš, avšak Masaryk okamžitě nachází nové a ještě výhodnější místo (u generálního rady Anglo-rakouské banky R. Schlesingera). Roku 1876 zakončuje universitní studia a odjíždí na cesty do Itálie a Německa. V Německu strávil na universitě v Lipsku jeden rok. Tento pobyt neposkytl Masarykovi pouze rozšíření vzdělání, ale především zde v červnu 1877 poznal pozdější manželku, Američanku Charlottu Garrigueovou, dceru bohatého amerického podnikatele z New Yorku, jejíž příjmení učinil součástí svého jména. V srpnu před odjezdem do svých domovů došlo k jejich zasnoubení. Masaryk po návratu do Vídně spěchal se zajištěním nezávislé existence. Jako nejschůdnější se mu jevilo získání docentury. Jeho plány byly přerušeny zprávou o Charlottině zranění. Vydal se na cestu do Ameriky, kde pak 15. 3. 1878 snoubenci uzavírají sňatek a novomanželé se vracejí do Vídně.. V květnu 1879 se jim narodila první dcera Alice, o rok později syn Herbert a roku 1886 syn Jan. Byla to především otázka finančního zajištění rodiny, jež vedla Masaryka k přijetí místa na pražské univerzitě. Masaryk s rodinou přišel do Prahy roku 1882 jako muž imponujícího světového rozhledu zrovna v době kdy došlo k jejímu rozdělení na českou a německou část. Masaryk přišel do české univerzity, která v něm získala vítanou posilu, jako profesor filozofie a sociologie. Nonkonformní učenec zde dával od počátku najevo, že věda v jeho pojetí má daleko k akademickému odborničení a že vědecké poznání, jakkoli svobodné a nezávislé, má sloužit člověku a celé společnosti. Jeho osobnost se naprosto vymykala a odlišovala názory i vztahem ke studentům, udivoval konzervativní prostředí svými přednáškami k různým, dosud tabuizovaným tématům např. sociální problémy, prostituce aj. Byl to Masaryk, kdo inicioval zápas proti padělaným Rukopisům královédvorskému a zelenohorskému, v nichž obrozenské generace spatřovaly nejcennější památky staré české kultury. Tak vyvstal nejprve střet, který postupně přerostl v celonárodní aféru, kde proti vědecké pravdě stál vlastenecký cit a národní politika. K prosazení svého názoru využíval časopis Athenaeum, který řídil. Masaryk trval na tom, že pro národ je důležitá pravda i když je bolestivá. Svým hluboce morálním postojem si znepřátelil starovlastenecké kruhy, ale spolu s dalšími odvážnými badateli získal potlesk mladé inteligence. Nedokázal pochopit jak někdo, kdo ví o nějaké nespravedlnosti nebo nepravdě může mlčet. To mu bylo proti mysli. Během rukopisných bojů se vytvořila skupinka názorově spřízněných osob (Gebauer, Goll, Hostinský, Seydler), k níž se připojila i řada mladších stoupenců Masaryka, představovaná především Herbenem. Tato událost přesměrovala Masarykův zájem do politického života. Jeho spolupracovníky v té době byli Kaizl a Kramář. Nový politický rozměr, který představovali, nazval sám Masaryk "realismem". Do říšské rady vstupuje s mandátem za mladočechy roku 1891. Odchází však po dvouletém působení (prý z rodinných důvodů a nutnosti další přípravy na politickou činnost). Vrací se roku 1907, kdy si poslanecký mandát podržel do roku 1914. Devadesátá léta jsou v jeho životě zvláště činorodá a přínosná. Vydává řadu spisů, např. Česká otázka, Naše nynější krize, Jan Hus, Karel Havlíček a další. Roku 1897 je jmenován profesorem Karlovy univerzity. Zapojil se též do tzv. Polanské aféry - Hilsneriády (1899, po odsouzení Hilsnera za údajnou židovskou rituální vraždu české dívky), kde prosadil revizi procesu, ale současně se stal terčem protižidovské kampaně v tisku a na universitní půdě. Svými domněnkami začal tisk ovlivňovat průběh ve vyšetřování a ve veřejnosti sílili antisemitické nálady. To nechtěl Masaryk dopustit a usiloval o to, aby měl každý člověk právo na nezaujaté soudní řízení. Roku 1900 v této napjaté době a nepříznivé situaci vytváří českou stranu lidovou (od 1905 Česká strana pokroková). Po vypuknutí války se rozhoduje k aktivnímu odporu proti rakousko-uherskému mocnářství. Před rokem 1914 odjel do Itálie a po varování přátel se již do vlasti nevrátil. Byl to Masaryk, kdo okamžitě po vypuknutí světové války rozpoznal, že přišla dějinná chvíle k opětovnému dosažení české politické svébytnosti a vsadil vše na vítězství Dohody. Když 6. 7. 1915, ve výroční den Husovy smrti, zahajoval protirakouskou zahraniční akci, nosil již v hlavě obrysy budoucího státu, který měl vzniknout spojením historického celku českých zemí se Slovenskem a Podkarpatskou Rusí. Působil ve Švýcarsku a později se během roku 1915 přesouvá do Francie, kam přijíždí i Edvard Beneš. Po celou dobu války nesl na sobě největší tíhu a odpovědnost za budoucnost celého českého a slovenského národa při jednání v Anglii (1916), Rusku (1917 - duben 1918) a poté v Americe, až po podpisu Pittsburské dohody a Washingtonské deklarace. A zatímco evropští spojenci s rozbitím Rakouska-Uherska dlouho váhali, podařilo se Masarykovi pro vznik nového státu získat amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Mnohokrát proklínaný, nepohodlný a v tisku vláčený Masaryk se triumfálně vrátil do Prahy 21. 12. 1918. Již dříve, 14. 11., mu Národní shromáždění svěřilo prezidentský úřad a Masaryk stanul oprávněně v čele nově vzniklé Československé republiky a později se této pocty dočkal ještě třikrát (roku 1920, 1927, 1934) Masaryk se stal ihned nejautoritativnější osobností nového státu a zasloužil se o vybudování parlamentní demokracie. Prezidentské funkce se vzdal ze zdravotních důvodů na sklonku roku 1935 a svůj čas dožil na zámku v Lánech. Zemřel 2. září 1937. Masarykovým nástupcem zvolilo Národní shromáždění podle očekávání Edvarda Beneše.