Váchal Josef

Josef Váchal (23. 9. 1884 Milavč u Domažlic - 10. 5. 1969) byl typ mnohostranného umělce; spisovatel a básník, malíř, řezbář a především grafik a typograf: autor řady volných leptů, dřevorytů a linořezů, ilustrátor knih svých i jiných
autorů a neúnavný kreslíř; kaligrafický písař, tvůrce vlastních písem a originálních knižních úprav, objevitel - mimo jiné - nové techniky barevného dřevorytu. Umělecká osobnost Josefa Váchala je výjimečná; jestliže ho kdysi kritika
charakterizovala jako diabolika, extrémistu, heretika, vizionáře, exhibicionistu, ironického esoterika, misantropa či podivína, postihla tím pouze některé stránky Váchalovy jedinečné, rozporuplné a výlučné povahy.
(pokračování)

Jeho bezesporu nejznámějším dílem je Krvavý román aneb studie kulturně a literárně historická, kterýžto se dostal do povědomí díky filmovému zpracování. Byl dokončen v říjnu roku 1924 v počtu 17 exemplářů, jak je uvedeno v tiráži knihy. Stejně jako
většinu svých děl i Krvavý román Váchal ryl přímo do dřevěných štočků, z nichž pak v počtu několika výtisků knihu sám vytiskl, svázal a vydal. Teprve na sklonku jeho života se začalo připravovat nové vydání Krvavého románu, jako společný podnik Odeonu
a nakladatelství Kruh. Je to s podivem, ale kniha byla skutečně vydána (v tiráži je uveden rok 1970), i přes některé narážky na socialisty a komunisty, které se v textu objevují, a to v počtu 11 000 výtisků. Kolik z nich se skutečně dostalo ke čtenářům je

otázkou. Skutečností však je, že dnes je možno se s tímto skutečně jedinečným dílem seznámit celkem snadno. Buď prostřednictvím knihovny (například v brněnské knihovně Jiřího Mahena mají vydání z roku 1970) nebo si ji půjčit od známého. Nakladatelství
Paseka totiž roku 1990 začalo vydávat knihy Josefa Váchala a Krvavý román byl první v řadě. Toto třetí vydání bylo provedeno fotoreprintem, mělo 40 000 výtisků a dalo se koupit celkem snadno i v pozdějších letech (což vzhledem k nákladu neudiví). Pro
zájemce uvádím alespoň malou ukázku z počátku knihy, kde Váchal obhajuje právo "krváku" být součástí literárniho dědictví.

Předmluva k čtenáři

Ujímaje se této trochu nevděčné práce, o tak zvaných "odpadcích" české literatury psáti, připomínám, že neděje se tak pro nějakou kratochvíli čtenářů, leč z důvodů, rehabilitovati tento druh tvorby románové, očistiti jej od nánosu předsudků a ukázati na veliký význam krvavých románů v našem národě, jakož i vyzvednouti a zdůrazniti vysoké i důležité hodnoty mravní utajené v těchto proskribovaných zjevech písemnictví. Literární profesionálové ovšem se nepotěší touto mojí užitečnou nad výsost prací: neboť jednak nepřijde jim tato studie ani do ruky a na vědomí, jednak též z důvodů, že k podobným spodinám literatury neklesl nikdy jich orlí let, a tudíž zájem o věc jim chybí. Kromě toho, že spálili sami za sebou mosty, vyřazováním krváků z knihoven, a tudíž z nich většinu již znáti dnes nemohou, současní knih pitvatelé raději k současným než-li ku dávno odbytým a přežilým obluzeninám svojí pozornost obracejí. Též namítnouti mohou, že pro krátký odstup časový ničeho z podobné literatury kulturně získati nemohou. Nebo odbydou podobně tazatele, pravíce, že podobný brak, nejčastěji pro zisk a obohacení nakladatele, nekonečně
roztáhnutý, vydáván jenom byl, a že nic kladného a užitečného dobýti z něj nelze.
Úkolem této knihy jest, přesvědčiti podobné povýšence o pravém opaku jejich tvrzení; opraviti jejich názor v této věci, namnoze po-chodící z nevědomosti a vsugerovaného pře-dsudku, jakož i vyvrátiti všeobecně nesprávné mínění veřejnosti, o tomto domnělém literár-ním beylí.
Je zajímavo, proč nářek nad špatnou čet-neutuchá ani dnes, kdy krvavé romány se ví-ce (aneb jen velmi zřídka) nevydávají; či de-tektivky, Bufalobilky a indiánky nahradily do-konale snad a převýšily svou bezceností vše-chen literární šmejd, před léty vydávaný?
Slýchám často z úst horlivých čtenářů, kteří během let, kde co českého bylo, všechno přečetli, (a tudíž jejich hlas i větší váhu má, než nějakého usebrance, který za celý život svůj nejvýše Hraběte Monte Christa a Herloše si přečet, dnes však z dopuštění politické konjunktury někde v osvětové, umravňující komisi sedí, nebo literárního floutka, vysedávajícího nad slepeninami a násilnými bezduchostmi současných sociálních neb dekadentních literátů) stesk, nad nezajímavou, nezáživnou a bez tendence neb morálky, současnou českou knihou; říkávají : „Tyhle dnešní knihy čísti, aby za trest bylo! Nic napínavého, cit rozechvívajícího neb rozum uspokojujícího, v nich není - lidé tam popisovaní jsou vylože-nými mrzáky těla a ducha, úpícími pod cho-mouty školou a společnosti jim nabiflovaný-mi, jako je láska k lidem a společnosti, Bo-hu a vlasti, úcta k minulosti a národu - ne-mají jiného účelu, než líčiti vlastní, zubože-ný a nemorální, duševní stav autorův, pod pláštěm jednajících osob. - Oč bývaly lepší, pro svoji životní sílu a skutečnost, romány pro lid, před léty vydávané, nazývané krvá-ky; to bývalo jiné počtení!“
Je mnoho pravdy v těchto slovech!
Bohužel, dnes většina podobných románů zůstává naší generaci neznáma i dle jména; málo kdo již dnes ví, co znamenala jména:
Bambas, Born, Rubinstein a Hynek; a přec kolika zajímavých knih, hojněji než Jirásko-va díla čtených, jsou tito mužové původci! Mnozí z čtenářů v svém mládí přečetli se zájmem jistě nějakého: Marino Marinelliho, Rosu Šandora nebo Krvavého Benedu, by-li to jistě také pánové Šalda a Arne Novák: proč nesníží se na chvíli z oblak své vyso-kosti a nenapíší studi o lidovém románě do let devadesátých, dnes málo známém?

Z toho plyne neobyčejně jasně naprostá a důležitá potřeba většího zájmu, obírati se i li-teraturou úpadkovou, najmě romány pro lid, do let devadesátých vydávaných.
Známo, jaké poklady těží moderní věda z odpadků uložených na smetištích; co tedy ještě krásy a pravdy nezužitkováno a utajeno zůstává v krvavých románech, zatracených různými moralisty a osvětáři! Upozorniti a vyzvednouti mravní hodnotu románu krvavého, obhájiti existenci téhož a udržeti jej stejně oprávněným býti roveň literatuře ostatní, je této knihy.

Krvavý román jeho vymezení a povaha

(úryvek)
...Nevinné a cudné dívky, o jakých se zhusta v krvavých románech jednalo, více neexistují v současné tvorbě: ctnost jejich by neobstála v řadě zkoušek a utrpení, kterými jim bylo procházeti, by na konec, v sešitu 120tém, staly se manželkami hrabat a vévodů, nebo hrdině skončily svůj život s milovaným loupežníkem. V přítomné literatuře nemají dívky příčin a příležitosti podjímati se tak nehorázných neb romantických zkoušek; dojdou štěstí i s obyčejným pitomcem, má-li jen dobré postavení, neb socialistickou legitimaci v kapse. Jsou sice, pravda, čestné výjímky, že se i chudá dívka dobře vdá, zejména na venkově, jak to ve svých románech krásně líčí O. Fastrová nebo Bohumil Zahradník Brodský; je však pravděpodobno, že jsou uplaceni od vlády, aby takovým optimistickým způsobem psali, k utvrzení důvěry čtenářů ve vítězství spravedlivé věci. Jindy svedl-li nějaký chlípník nevinnou pannu, nechal autor podobného románu k vůli takovému činu vyrukovati jednomu stu osob, které do padesátého sešitu dotyčného románu napáchaly dva tucty vražd, příčinou tohoto svedení; dnes skončí to i v nejroztahanější knize bez obětí, buď smírem neb alimenty, či nejtragičtěji nanejvýše třemi životy.
...