Václav Havel

český dramatik, esejista a politik, československý a český president
* 5.10.1936

Václav Havel se narodil a vyrostl ve známé pražské podnikatelské rodině, masarykovsky orientované, spjaté s českým uměleckým světem. Atmosféra, jež ho obklopovala v dětském věku, předurčila i jeho další život, který se však dlouho nevyvíjel přímočaře. Po únoru 1948 nemohl kvůli svému původu řádně studovat a maturitu složil při zaměstnání v roce 1954. Ekonomická fakulta Českého vysokého učení technického nebyla pravou školou pro člověka s humanitními zájmy. Havel ji proto poměrně brzy opustil a po absolvování základní vojenské služby nastoupil v roce 1959 jako jevištní technik v pražském Divadle ABC. Odtud brzy přešel do Divadla Na zábradlí, kde působil v roli asistenta režie a dramaturga (1960-1968). Dramaturgii také v letech 1962-1967 vystudoval na Akademii múzických umění. To již měl za sebou nejeden autorský úspěch. Více než jeho příspěvky v časopisech Květen, Tvář či Sešitech pro mladou literaturu oslovilo kulturní veřejnost absurdní drama Zahradní slavnost, uvedené Na zábradlí roku 1963. Každému jen trochu vnímavému divákovi muselo být zřejmé, oč v alegorii jde. Havel ve své první samostatné divadelní hře zesměšnil praktiky i tupost všemocného Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Vyjádřil se tak po svém k ožehavému politickému tématu. Sepětí umělecké tvorby s aktuálními veřejnými záležitostmi prostupuje od této chvíle veškerou Havlovu činnost. Na slavném IV.sjezdu československých spisovatelů v roce 1967 přednesl zásadní projev a "Pražské jaro" 1968 ještě znásobilo jeho aktivitu. Uveřejnil článek, jež jasně definoval jeho postoj: jedinou zárukou demokracie je volba alespoň ze dvou rovnoprávných a na sobě nezávislých politických sil. Stává se předsedou Klubu nezávislých spisovatelů a členem Klubu angažovaných nestraníků, volá po obnově Československé sociální demokracie, píše do Literárních listů. Ani po srpnovém zklamání neskládá zbraně a protestuje proti nastupující "normalizaci".
V dusnu prvních měsíců Husákova režimu odchází do ústraní a určitou dobu pracuje jako dělník v trutnovském pivovaru. Krátkou zkušenost využil později v aktovce Audience, jejíž soukromá nahrávka se rychle rozšířila a dosáhla nebývalých úspěchů zejména u mladých lidí. V polovině sedmdesátých let bylo stále více viditelné, že se Havel stává předním mluvčím opoziční kultury, zatlačené komunistickým vedením státu do poloilegality. Roku 1975 to potvrdil rozsáhlý dopis, který adresoval Gustávu Husákovi a v němž podal precizní rozbor tehdejšího zdánlivě nedějinného společenského klimatu. Prorežimní ideologové dštili sice oheň a síru, nicméně komunistické orgány zasáhly proti Havlovi tvrdě až poté, co se roku 1976 podílel na vypracování a zveřejnění textu Charta 77, požadujícího dodržování základních lidských práv a svobod v Československu. V dubnu roku 1978 se stal spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). V říjnu roku 1979 byl zatčen a odsouzen na čtyři a půl léta do vězení, z něhož byl podmíněně propuštěn na jaře v roce 1983. Zkušenost komunistického žaláře nezbavila Havla odvahy nadále brojit proti totalitě. Cizina i domov ho v té době už jednomyslně považovaly ze hlavního vůdce opozice proti komunistickému systému. Stejně uvažovali i jeho protivníci. Ještě v posledních měsících své existence poslala komunistická moc Havla znovu do vězení. Tentokrát "jen" na čtyři měsíce. Bylo to na počátku roku 1989. Do listopadové revoluce chybělo zhruba 300 dnů.
Bylo v řádu věci, že po listopadu 1989 stanul Havel v čele Občanského fóra a posléze i československého státu. Jako prezident přislíbil dovést zemi k prvním svobodným volbám po více než čtyřiceti letech. Svůj slib splnil. Dne 5.7.1990 jej Federální shromáždění znovu zvolilo prezidentem republiky. To již Václav Havel věděl, že cesta která Československo čeká, nebude snadná. Byla však ještě obtížnější, než tušil.Československý stát začal spolu s vytvářením demokratických institucí řešit naléhavé národnostní, ekonomické a sociální problémy.
Celkovou transformaci společnosti od počátku poznamenaly četné kolize, umocněné rostoucím napětím mezi Čechy a Slováky. Byl to logický důsledek odlišného historického vývoje obou národů i dlouhodobého přehlížení slovenské otázky. Po pádu komunistického režimu nastolili slovenští představitelé důrazný požadavek na změnu státu ve skutečnou federaci dvou republik a zároveň nepřestávali upozorňovat na neblahý dopad radikální ekonomické reformy na obyvatele Slovenska. Série jednání české a slovenské reprezentace, zdlouhavých rozhovorů, do nichž se ve snaze najít přijatelné řešení zapojil i prezident Havel, komplikovala neústupnost obou stran i projevy vyostřeného nacionalismu, zvláště patrného při bratislavských mítincích. Po červnových volbách 1992, které ukázaly rozdílnou politickou orientaci českých zemí a Slovenska, fakticky začala demontáž Československé republiky. Václav Havel se odmítl tohoto procesu, rozcházejícího se s jeho představami, zúčastnit a 20.7.1992 odstoupil z prezidentské funkce. Když 1.1.1993 vznikla samostatná Česká republika, stal se opět nejvážnějším kandidátem na prezidentský úřad. Poslanecká sněmovna českého parlamentu ho také 26.1. zvolila 109 hlasy prvním prezidentem nového státního útvaru.
(zdroje: Petr Čornej-Panovníci českých zemí (Fragment 1992) a moje paměť.)