Václav Řezáč

(1901-1956)

Václav Řezáč, vl. jménem Voňavka, byl předním českým prozaikem a publicistou, autorem knih pro mládež a psychologických románů. Dnešní generací je považován za klasika socialistické literatury. V dobách První republiky a během nacistické okupace patřil Řezáč k přívržencům introspektivního psychologického pohledu. Ve své tvorbě pozorně vnímá podněty moderní prózy a citlivě na ně reaguje, ale přitom si zachovává svou osobitost a zvláštnost.
Narodil se v Praze roku 1901 v městské chudinské čtvrti Na Františku. Dětství ovlivnilo pocitovou sféru jeho románů. Jeho vnímání bylo ovlivněno představou nepřekonatelných sociálních přehrad, vyvržeností a „nebetyčné bídy“. „Vzpomínat na toto dětství,“ napsal později, „znamená pátrat a uvědomovat si, proč jsme takoví, jací jsme, odhalovat polozasuté prameny dodnes neslábnoucího přívalu bídy a rostoucí neschopnosti čelit jí. Jsme-li rozvráceni a jako pole prolité žíravinou neschopni dát život setbě jednotící ideji, víme, proč jsme takoví…, což nepramení naše neschopnost vzdorovat bídě především z toho, že jsme v mládí , kdy se hromadí nesmazatelné zážitky, uvykli ji uvidět nakupenou v nebetyčnost?“
Absolvoval gymnázium a odborný kurs obchodní akademie, řadu let pracoval jako úředník, později se stal redaktorem Lidových novin. Literárně začal publikovat od konce dvacátých let. Po válce působil v Československém státním filmu.
Nejvlastnějším Řezáčovým projevem byl román, i když už ve dvacátých letech i v následujících obdobích psal i časopisecky tiskl povídky (soubor jeho povídek knižně vyšel až v roce 1956 pod názvem Tváří v tvář ).
První knihy, které Řezáč vydal byly adresovány dětskému čtenáři- Poplach v Kovářské uličce (1933), kde malý hrdina pomáhá zneškodnit starého lichváře a vydřiducha hokynáře Bočana, a Kluci, hurá za ním!(1934), která je příběhem tří statečných chlapců a jejich zápasu o vysvobození malé Lidušky z drápů hostinského Ferbuse. Jsou to velmi poutavě napsané příběhy s detektivní zápletkou obsahující také výchovné jádro zaměřené na kritiku sociálních poměrů u nás na počátku 30.let. O pár let později vydal Václav Řezáč další knihu pro děti- Čarovné dědictví(1939). Hlavním hrdinou je Vít, syn čepičáře Vojtěcha, který v sobě najde sílu vzepřít se vévodovi Gustavovi a nakonec způsobí, že všichni slušní a poctiví lidé města Dómu se k němu přidají a svrhnou tyrana. Kouzelná čepička, která hraje v příběhu důležitou úlohu, je považována za symbol nebojácnosti a odvahy v boji za lidskou svobodu. Děj je zasazen do historie, ale příběh můžeme přirovnat k tehdejší situaci za nešťastné Druhé republiky.
K prvním románovým dílům Václava Řezáče patří generační román s autobiografickými prvky Větrná setba(1935) a román Slepá ulička(1938). Ve Větrné setbě líčí pocity generace zasažené 1. světovou válkou a ohlíží se zpět do vlastního dětství a mládí, aby prozkoumal cestu své generace z temnoty a bídy válečných let. Ve Slepé uličce se autor více soustředí na společenské vztahy a konflikty a v jejich rámci hledá východisko k lepšímu životu osobnímu i společenskému.
V letech okupace a fašistického teroru se věnoval pouze problematice morální a morálně psychologické. Do tvorby tohoto období patří jeho nejtypičtější díla- psychologické romány Černé světlo(1939), Svědek(1942) a Rozhraní(1944). Román Rozhraní je považován za vrcholné dílo jeho psychologické tvorby. Hlavními hrdiny jsou neúspěšný spisovatel Jindřich Aust, vyznačující se osamělostí, sociální vyvržeností a trapnou každodenností, a vynikající herec Vilém Haba, jenž dosahuje úspěchu lehce, až zázračnými skoky. Prolínáním obou linií však dochází k paradoxnímu vyznění. Osudový smolař a nešťastník Aust posléze nachází, díky trpělivé práci a zásluhou probuzeného milostného vztahu, cestu k úspěchu, zatímco herec Vilém, jenž se nikdy nesetkal s překážkami, podléhá na vrcholu své kariéry vnitřní krizi.
Po únoru 1948 se ve svých socialistických románech zaměřil na poválečný politický vývoj, zejména na osidlování pohraničí. Do tvorby tohoto období patří romány Nástup(1951) a Bitva(1954), jimiž zakládal tvorbu soc. realismu.
Václav Řezáč se zabýval také zcela speciálním literárním útvarem, a tím je filmová povídka. Je to dílo, při jehož psaní už autor myslí na scénáristu nebo režiséra, a to i v případě, kdy si scénář nakonec napíše sám. Jeho vidění musí být nutně dějové, tedy filmové, charaktery postav co nejvíce přesné a výrazné a jim odpovídající dialogy. K takovým povídkám patří dílo La bella Boema(1943). Je to příběh Mozartovy lásky k české pěvkyni Josefině Duškové a jeho pobytu na pražské Bertramce u manželů Duškových. Filmového zpracování této povídky se chtěl jako první ujmout režisér Otakar Vávra, s kterým už Václav Řezáč pracoval na jiných scénářích (např. Rozina Sebranec podle Z. Wintra), ale z filmu nakonec sešlo, jakožto i s pozdějším pokusem o zfilmování v koprodukci s Rakušany. Povídka tedy zůstala jako jediná ze všech, které napsal, nezrealizovaná. „La bella Boema“ je zasazena také do prostředí nejkrásnějších prázdnin manželů Řezáčových (jeho manželka byla významná česká spisovatelka Ema Řezáčová), a sice k rybníku Dvořiště u vsi Smržov v Jižních Čechách.
Píseň o věrnosti a zradě je posledním Řezáčovým dílem. Je to torzo k románu, který se rozhodl napsat dříve než třetí a tedy poslední díl románů Nástup a Bitva. Román nedokončil, protože na samém začátku jeho práce v roce 1956 Václav Řezáč umírá.

Čerpáno z:
- Jiří Svoboda: Rukověť české literatury 20. století, Pedagogická fakulta v Ostravě, 1988, str. 171,172
- Kolektiv autorů: Slovník českých spisovatelů, Libri, Praha 2000
- Václav Řezáč: Rozhraní, Československý spisovatel, Praha 1986, str. 420-427- Doslov Radko Pytlíka, přebal
- Václav Řezáč: Čarovné dědictví, Československý spisovatel, Praha 1961, str. 5-7-předmluva Jaroslava Seiferta, přebal
- Václav Řezáč: Nástup, Československý spisovatel, Praha 1981, str. 7-11- předmluva Františka Buriánka
- Václav Řezáč: La bella Boema, Práce, Praha 1979, str. 6-7- předmluva Emy Řezáčové
- internet