Vincent Van Gogh

30.3.1853 GROOT-ZUNDERT

29.7.1890 AUVERS-SUR-OISE

I když se neprosadím , chtěl bych věřit, že bude někdo pokračovat v tom, cojsem započal. Ne bezprostředně, ale člověk není sám ve víře v opatrnost.
Vincent van Gogh

Žhavé letní slunce spaluje žiznivou zemi a od jihu začal ke všemu foukat
mistral, který zde v Provence dokáže dohnad lidi až na pokraj šílenctví. Po prašné
polní cestě kráčí rychlými kroky muž. Konečně se zastavuje , snímá s ramene
malířský stojan a za chvíli horečně pokrývá plátno barvami. Maluje rychle, aby
zachytil prchavý okamžik: pole s hroudami jalové země a nad nimi žluté nebe.
Co na tom, že je nebe azurově modré, v jeho horkém a větrem vysušené
lebce se obloha proměnila ve žhavou výheň a hnědá země v koberec protkaný
fialovým útkem.
Konečně je plátno pokryto pestrou směsí barev a jeho tvůrce se vydává
na mnohakilometrovou cestu do městečka. Nikdo ho nepozdraví, nikdo se za ním
neohlédne. Říkají mu tady „zrzavý blázen“, aniž vědí , jak jsou blízcí pravdě.
Ani malíř netuší, že první záchvat už na sebe nedá dlouho čekat. Večer ulehá
na lůžko a ráno opět vyráží do polí, aby se štětcem v ruce prožíval chvíle
vzrušení a okouzlení, které se u něho až k šílenství.
Tak tu žije den za dnem , týden za týdnem a po měsíce Vincent van Gogh,
na pokrají bídy, bez lásky a bez domova, všemi kritizován a posmívaný. Už
ho pomalu opouští touha po úspěchu, jen jakási vnitřní síla ho žene neustále
vpřed. Nezbývá mu nic než tvořit.

NA CESTĚ K NESMRTELNOSTI

Jako čtrnáctiletý opustil Vincent van Gogh rodiče. Jeho první cesta vedla
do pobočky proslulé Goupilovy firmy s obrazy v Haagu, kde mu strýc našel
místo. Van Goghové byli po celé generace buď kalvínskými pastory , nebo
obchodníky s obrazy. Nikdo z příbuzných však nemohl tenkrát vědět, že tenhle
chlapec, jenž dělá první nesmělé krůčky v tajuplném a neznámém světě umění,
bude jednou velkou osobností světového malířství.
Ze všech nejméně to však tušil Vincent. Snažil se ve všem vyhovět a za
čas se vypracoval na zdatného obchodního příručího. Za odměnu byl přeložen
do galerie v Londýně. Tam začala jeho strastiplná, ale zároveň triumfální ži-
votní pouť. Bylo mu jedenadvacet let, když se poprvé v životě s jemu tak vlastní
prudkosti zamiloval. Netušil, že dívka je již zasnoubena, a její odmítnutí v něm
vyvolalo hlubokou duševní krizi. Práce v galerii ho přestála zajímat a netrvalo
dlouho a dostavil se následek: propuštění.
Události, které na něho dolehly v krátkém časovém období, jako by před-
znamenaly celý jeho život. Cosi ho bude neustálé pohánět z místa na místo,
nikde nenajde skutečnou oázu klidu, uznání ani lásku, která by byla s to citově
vyhladovělého člověka uspokojit. Hledal útěchu v bibli a rozhodl se šířit její
myšlenky mezi chudými. Opustil navždy Anglii , aby se vydal na duchovní dráhu.
Odjel do Borinage v Belgii a kázal tam horníkům. V nezměrné bídě byla
však slova evangelia spíše výsměchem , ale Vincent je tady chtěl přetvářet
v skutky. Žil úmyslně ve stejné nuzotě jako horníci, rozdal všechno, co měl, ba
i vlastní postel. Jeho misionářskou činnost však považovali nadřízení za ne-
důstojnou, takže opět ztratil místo.
Tam, kde skončila dráha duchovního, začala jeho cesta malíře. Pokoušel
se kreslit již dříve, ale se vší vážností vzal tužku do ruky až v Borinage. Své
první črty hned roztrhal. I když se s počátku rval se svou neobratností, cítil ,
že konečně teď, po pěti letech tápání, našel smysl svého života. Tehdy také
s plnou silou vzplanulo přátelství s bratrem Theem, jenž ho pak po celý život
morálně i finančně podporoval.
Van Gogh pilně pracoval a nesporně dělal pokroky , okolí je však odmítalo
uznat. Většinou ztvárňoval vesnické náměty , které se tehdy považovaly za ne-
důstojné umění – pokud nebyly vylepšeny idealizací. Maloval žence, ovčáky,
tkalce, kreslil, jak cítil.Hrubost , kterou mu vytýkali, byla výrazem jeho osobnosti,
v drsné opravdovosti byla největší síla jeho krezeb.
V době svého malířského hledání prožil svojí druhou nešťastnou lásku.
Zamiloval se do sestřenice Kay. Puritánská rodina van Goghů byla pobouřena.
Za poslední peníze od Thea si koupil jízdenku a pronásledoval Kay až do jejího
domu, jehož zdi se stály svědky děsivé scény.Vincent vztáhl ruku nad hořící
svíci a přitom prosil, aby mu umožnili alespoň tak dlouho rozhovor s Kay, jak
dlouho udrží ruku v plameni. Kůže se začínala škvařit, když se zděšený strýc
vzpamatoval a vyhnal Vincenta z domu.
Vincentova vycházející malířská hvězda, kterou však nikdo neviděl, ho sle-
dovala na jeho poutí v Haagu. Po milostném ztroskotání u Kay začal žít s prosti-
tutkou Christinou. Dělil se s ní o své nic a bláhově se pokoušel o její nápravu.
I toto gesto mu však víc trýzně než uspokojení.
V Haagu začal s olejomalbou. Toulal se s paletou po ulicích, po břehu
moře, maloval ve větru, mlze , bouřích a plátna si často přinášel zašpiněná od
písku a mokrá od slané vody. Byl jedním z nejchudších , kteří kdy vzali štětec
do ruky. Byl na tom často hůř než ubožáci, které tak rád maloval. Však jim často
zůstaval dlužen. Byl hladový, ale sťastný.
Po roce Haag opustil a vrátil se jako ztroskotanec domů do Brabantu, kde
vytvořil svou první kompozici – slavné Jedlíky brambor. V drsném životě
sedláků zachycených na tomto plátně nacházel jedinou pravdivou a trvalou
skutečnost, ztvárnil to, co v pomíjivém čase nepomíjí. Pobyt v Brabantu byl
jeho nejplodnějším holandským obdobím. Vincent však i tam platil za podivína
a místní farář dokonce zakazoval lidem, aby mu stáli modelem. Žena , s kterou
se tam citově sblížil , se pokusila o sebevraždu; když mu zemřel otec, opustil
Bradant nadobro.
Opět prchá před svým prokletím.Jeho kroky míří do Paříže,kam ho pozval
Theo. Mladá impresionistická avantgarda, která marně bojovala o přízeň publi-
ka – tři a půl tisíce Pařížanů se na jejich první výstavě nezakrytě smálo té
hromadě mazanic – přijala Vincenta velkoryse. Mohl za to děkovat především
svému bratrovi, oblíbenému obchodníku s uměleckými předměty, který impresio-
nisty podporoval. V té době to byla náklonnost značně riskantní. O osudech
umělců se rozhodovalo na pařížském Salónu a tamní porota ovládaná konzer-
vativními despoty tomuto novému směru rozhodně nepřála.
Vincent , starý samotář, měl najednou mezi malíři plno přátel, poznal se
s Gauguinem, Signakem, Pissarem a byl nadšen jejich jedinečným světem
barev. Pod jejich vlivem rozjasnil svou paletu, jeho obrazy ztrácelysimbolický
charakter. Nikdy však nepřevzal jejich uměleckou metodu. Jako oni byl i on
okouzlen světlem, ale tlumočil je osobitými prostředky. Pro svou vznětlivou povahu,
záchvaty agresivity vyvolané patrně i absintem , který se stal Vincentovým oblí-
beným nápojem , začínal narážet i tam na bariéru nepochopení. Toužil po oprav-
dové lásce a přátelství, ale obojího se mu nedostávalo pramálo. I plamen bra-
trství, který v něm hořel, byl příliš silný, vzbuzoval stále odpor a strach spíš než
náklonnost. Sám Theo píše: „ Můj domácí život je nesnesitelný, nikdo ke mně
nepřichází, protože každá návštěva končí hádkou. Jako by v něm byly dvě
osoby: jedná zázračně nadaná , jemná a něžná , druhá egoistická a zatvrzelá.“
Život v tomhle prostředí se stal pro Vincenta neúnosným , cítil že pro svoji
práci potřebuje klid, přírodu. Paříš byla jeho školou, ale nemohl věčně zůstat
ve škole. Musel někam , kde mohl najít zářivější světlo, a tak se tento
seveřan vydal na jih do Provence.

SLUNCE ZAPÁLILO JEHO PALETU

Když Vincent vystoupil na nádraží v Arles, udeřilo ho do očí prudké slunce.
Sotva se ubytoval v hostinci , vrhl se nadšeně do práce a v žáru trávil dlouhé
hodiny před plátnem.
V Arles se vyhranil jeho styl založený na výrazové síle barvy. S podi-
vuhodnou rychlostí zde vznikaly jeden za druhým dnes slavné otázky : kvetoucí
sady , výjevy z městského parku, krajiny z okolí Arles a figurální malby.
Tady se celé zřekl impresionistického způsobu malby . Uchvátila ho citró-
nová žluť a prudká modř, rozehral simfonii čistých barev, které naplňovaly
obrazy světlem. Právě na sérii slunečnic, jež vytvořil pro výzdobu svého domu,
je patrné, jak zvládl světlo. Žluté tóny těchto květů , ostře vystupují z modrého
pozadí, jsou jakoby samy světelným zdrojem.
Úžasné pracovní úsilí, hlad, nejistota, finanční potíže a absint – ten zelený
jed – ho pomalu ubíjely.
Těžce na něho doléhala i samota. Všechno by bylo snazší, kdyby měl po
svém boku někoho , o něhož by se mohl opřít, svěřit se mu se svými nejistotami
a podělit se s ním o tvůrčí nadšení.
Musel vyvinout mnoho úsilí, než se mu podařilo přemluvit Gauguina, o jehož
přátelství tolik stál , aby za nim přijel. Byl to však jen další z Vincentových
omylů. Vztah těchto dvou malířů byl jeden z nejtrýznivějších , jaké van Gogh
prožil. Spory a hádky se mezi nimi stupňovaly. O své nejdrastičtější podobizně
od Guaguina Vincent napsal:“To jsem opravdu já , ale jako bych byl šílený.“
Proroctví obsažené v tomto obraze se naplnilo téměř vzápětí.
Po jedné prudké hádce vychrstl Vincent svému příteli sklenku absintu do
obličeje a vrhl se na něho s břitvou. Tragické líčení této scény známe pouze
z Gauguinova podání – uveřejnil je až po patnácti letech – aby se v něm
pokusil ospravedlnit svou vinu na Vincetově záchvat. Dnes můžeme jen
těžko soudit. Fakt je, že si Vincent ještě té noci uřízl břitvou ucho a odnésl
je zabalené v papíru do veřejného domu, aby je odevzdali jedné prostitutce.
Našli ho příští den ráno zakrváceného , v záchvatu šílenství musel být se-
parován. Devatenáct občanů z Arles podepsalo žádost o internaci tohoto
„nebezpečného šílence“ a Vincent musel město opustit.

UZNÁN GÉNIEM AŽ PO SMRTI

Následující rok strávil v ústavu pro duševně choré v Saint-Remy. Byl
nyní zcela odkázán na bratrovu pomoc. Ten ho ostatně stále finančně podpo-
roval, byl nejlepší kritik jeho obrazů a vedl s ním obsáhlou korespondenci, která
se stala málem tak slavná jako malířovo dílo.
Vincent sice stále ještě malovat, ale už jen mezi záchvaty, které se začaly
dostávat s děsivou pravidelností. Obrazy dostaly nový rytmus, jenž vyvěral
z horečného vypětí Goghovy psychiky. Motivy představovaly pouze impuls pro
jeho vzrušnou vizi, a tak stromy na jeho plátnech nabývají formu šlehajících
plamenů a na obzoru se vzdouvá pohoří jako rozbouřené moře.
Poslední útočiště tohoto velkého Holanďana bylo Auvres nedaleko Paříže.
Zde pokračoval v léčení pod vedením doktora Gacheta. Bylo tomu právě deset
let, co u Vincenta vybuchl proud tvůrčí energie, ale teď cítil, že spěje ke
konci.
Maloval dál , ale to už byla síla zvyku- radost z malování vymizela.
Den ze dne žil ve strachu z budoucností a z dalšího záchvatu . Poslední obraz,
který namaloval, byli Havrani nad obilným polem. Černí ptáci se jako temná
předzvěst smrti vznášejí nad lány dozrávajicího obilí, které tak rád ztvárňoval.
Koupil si revolver a na poli se pokusil o sebevraždu . Nepodařilo se mu však
zasáhnout srdce a střela mu uvízla v boku. Dopotácel se ještě do podnájmu, ale
protože kulka nešla vyoperovat , zemřel za několik hodin v náručí milovaného
bratra. Bylo mu třicet sedm let.
Touha , aby se jeho umění dočkalo opravdového uznání, se mu nesplnila.
Za svůj život prodal jediný obraz- i to je občas zpochybňováno- a vyšla o něm
jediná příznivá kritika. Za jeho rakví na hřbitově v Auvers-sur-Oise kráčelo jen
pár přátel. Dnes se tomuto nešťastnému géniovi obdivují millióny lidí celého světa.

VYBRAL JSEM SI OBRAZ : JEDLÍCI BRAMBOR

Tento druh obrazů , který namaloval slavný Vincent van Gogh na mě působí
takovým přátelským dojmem ,kde je patro spatřit skupinku pěti lidí , kteří se sešli
v podvečer u jednoho stolu v jedné chaloupce. Kde pojídají pečené brambrory a
zapíjejí to pravděpodobně nějakým čajem.
Podle výrazu z obličeje těchto lidí usuzují , že nebyly příliš šťastní , ale spíše na
mě působí zarmůceným pohledem. Jakoby se něco nepříjemného přihodilo.
Nad dřevěným stolem se nachází petrolejová lampa, která je upevněná na dřevěném
podkroví.
Skupinka lidi je oděná zřejmě v pracovním oděvu. Každá osoba na tomto obrazu má
nějakou pokrývku hlavy, která byla v tehdejší době běžnou módou.