Vítězslav Nezval

Narodil se 26. května roku 1900 v Biskoupkách u Třebíče jako syn venkovského učitele. Své dětství do roku 1903 prožil v Šamikovicích na Českomoravské vysočině. Vystudoval gymnázium v Třebíči. V březnu roku 1918 byl povolán k vojenské službě, ale hned dva měsíce po tom byl od vojenské služby osvobozen a vrátil se do civilu. Začal studovat na právnické fakultě v Brně. Ale už po prvním semestru (začátkem roku 1920) přešel na filozofii do Prahy. Školu ale nedokončil, protože neodevzdal disertační práci.

Rok byl zaměstnán jako tajemník Masarykova naučného slovníku. Pak už žil volně jako spisovatel s výjimkou období, kdy pracoval jako dramaturg Osvobozeného divadla a let, ve kterých vedl na ministerstvu informací filmový odbor. Od roku 1920 bydlel v Praze. O prázdninách jezdil za rodiči do Šamikovic, do Dalešic a Brna. Právě za těchto pobytů se nejvíce věnoval své literární tvorbě. Účastnil se také mnohých cest do zahraničí. Navštívil mnoho evropských zemí, např.: Francii, Rakousko, Itálii, bývalý Sovětský svaz, Německo a Anglii.
Do politických a kulturně politických dějů zasahoval svým dílem, vlivem v Devětsilu a v surrealistické skupině. Tu založil roku 1934 a v březnu 1938 se s ní rozešel. Od roku 1924 byl členem KSČ.

Publikoval v novinách Rudé právo, Sršatci a Tvorba ; v průkopnických časopisech Host, Pásmo, Disk, ReD, Kmen, Odeon, Nová scéna, Doba a Zvěrokruh. Ten sám redigoval. Kromě toho přispíval do Lidových novin, Divadla, Československých novin, Národnostního osvobození, Slova a slovesnosti, Nového života, Literárních novin, Kultury aj.

Po celý svůj život psal scénické práce. Ty pak byly uváděny na půdě Osvobozeného divadla, později i Národního divadla. Od konce dvacátých let napsal mnoho filmových scénářů. Od roku 1929 komponoval písně a psal scénickou a filmovou hudbu. Od začátku třicátých let spolupracoval s rozhlasem a za okupace i maloval.

Pseudonymů používal jen velmi málo. Ve třicátých letech uveřejnil část své sociálně protestní, milostné lyriky a balad pod pseudonymem věčného studenta Roberta Davida, za války kryl své rozhlasové relace pro mládež jménem František Řepa, podle své manželky Františky zamlada Řepové.

Roku 1944 byl zatčen gestapem a uvězněn.

Roku 1953 byl jmenován národním umělcem a téhož roku byl poctěn zlatou medailí Světové rady míru za svou básnickou skladbu Zpěv míru.

Zemřel 6. dubna 1958 v Praze.

Dílo
Mladého Nezvala hodně ovlivnil jeho pokrokový a neohrožený otec, spád událostí od Říjnové revoluce, Zdeněk Nejedlý, horlivá četba Kropotkina, studie kom. manifestu a životní zkušenost.

Jeho prvním dílem je sbírka Most (1922). Vyjadřuje v ní svůj vztah ke svému rodnému kraji, ke kterému se ve své tvorbě často vracel. Jeho druhou knihou byla Pantomima (1924). Silně ovlivnila soudobou literární tvorbu a avantgardní divadlo.
Díla Falešný mariáš (1925) a Manifesty poetismu (1928) složil spolu s K. Tieglem. Později překládal díla francouzských surrealistů, s nimiž se přátelil. Manifestem Surrealismus v ČSR (1934), mnohými přednáškami a statěmi spoluvytvářel avantgardní estetiku. Své dílo nepodřizoval dogmatům, ani avantgardním. Lehce upouštěl od básnických prostředků, kterými ho jeho pokračovatelé napodobovali.

I přes to, že se věnoval avantgardě, uznával díla jiných tvůrců. Oceňoval a stále hájil dílo svého přítele Jiřího Wolkra.
Po Pantomimě vydal několik drobných prací poetistické lyriky. Objevovaly kouzlo věcí a událostí denního života. Roku 1927 vydal díla Akrobat a Edison. Jsou to umělé skladby, stejně jako Podivuhodný kouzelník (1922), se kterým od roku 1930 patří do sbírky Básně noci. Oslavují tvořivou práci, v níž nalézá člověk sama sebe. Tyto básně spolu s mnohými překlady např.: Rimbaud, Baudelair znamenaly novou etapu Nezvalovy poetiky. Po Básních noci a dramatu Strach (1930) napsal dvě nové „ prázdninová “ dramata Snídaně v trávě (1930) a Jan ve smutku (1930) ; Loretka.
Na počátku třicátých let se Nezval pod tlakem společenské situace dává znovu do díla proti měšťáckému řádu a jeho pokrytecké morálce. Píše básně o nezaměstnaných, o hornících, černoších, služkách, vystěhovalcích, ... např.: Skleněný havelok (1932), Pět prstů (1932), Zpáteční lístek (1933) a komedii Milenci z kiosku (1932).

Za období surrealismu pokračuje Nezval Ženami v množném čísle (1936), básněmi, protifašistickými knihami, knihami o lásce k domovině (Sbohem a šáteček - 1933, Praha s prsty deště - 1936, ale hlavně protiokupační sbírka Pět minut za městem - 1940) a k matce (Matka naděje - 1938). Surrealismus se projevuje převážně ve vzpomínce na den z dětství Dolce far niente (1931), v trilogii procházek po městech (Neviditelná Moskva - 1935, pařížská Ulice Gîtle - coeur - 1936, Pražský chodec - 1938) a v knihách pro děti (Anička skřítek a Slaměný Hubert - 1936). Jeho romány a prózy jsou významné svým svědectvím o citovém životu básníka.

Nezvalova meziválečná poezie se vyznačuje snahou zachytit skutečnost a surrealistickým zužováním pojmů skutečnost a člověk. I dnes zůstala živá. Stala se národní a výrazně ovlivnila dřívější citovou výchovu mládeže, hlavně ve své jevištní podobě (Manon Lescaut - 1940).
Po osvobození z vězení vydává starší „černý román“ Valérie a týden divů (1945), překlady Heina a nepříliš početnou poezii z okupace.

Po druhé světové válce reagoval svou poezií na sociální potřeby společnosti. Po roce 1950 napsal básně Zpěv míru (1950), Z domoviny (1951). Dále vyšly tři sbírky, v nichž vrcholí Nezvalova milostná, intimní, občanská a cestopisná poezie a varovná básnická hra Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1956). Jsou to zralá díla.

Nezvalova esejistika byla také významná. Před okupací psal mnoho komentářů k vlastní tvorbě, studie o Wolkrovi (Jiřímu Wolkrovi - 1959, Deset let od Wolkrovy smrti - 1963), Mahenovi, Dikovi, Josefu Čapkovi (1937), o překladech Karla Čapka, ... Sestavil antologii Moderní básnické směry (1937). V tomto díle pokračoval i po válce studiemi o Majakovském, Vrchlickém, Bezruči, ... monografiemi o Ludvíku Kubovi (1946), Antonínu Slavíčkovi (1952), .. studiemi o poezii a jejím poslání. V této době napsal také paměti Z mého života (1959). Je to sbírka fejetonů, která zůstala nedokončena, líčí osudy mladé meziválečné generace.

Je autorem románů Jak vejce vejci (1933), Monako (1934).
Nezval byl český básník, dramatik, prozaik, pohotový improvizátor, překladatel zejména Rimbauda a dramaturg. Je hlavním představitelem poetismu a surrealismu. Spolu s J. Hozlem a K. Teigem stál v čele meziválečné umělecké avantgardy, silně přispíval k její levicové orientaci.

Nezvalovo dílo neobohatilo moc českou poezii, ale povzneslo její celou úroveň. Jeho dílo rozvinulo skoro všechny její žánry a formy, hlavně lyrickoepické (pásmo, balada). Zdokonalil techniku verše, rýmu, ... Nezvalova poezie, k níž patří i jeho dílo dramatické a překladatelské, se stalo inspirací po válce pro mladé básníky v padesátých letech např.: Milan Kundera, Miroslav Florian, Jiří Suchý. Měl velmi bujnou fantazii, což se odráží v jeho poezii. Pro čtenáře se jeho poezie stala pomocí k pochopení moderního umění.

Nezvalovo básnické dílo přesahuje oblast české tvorby. Nezval si jím získal světovou proslulost a patří mezi nejvýznamnější básníky světa, jichž většinu osobně znal např.: P. Eluard, P. Neruda ...

Poetismus
Literárním tvůrcům se již nezavděčovalo umění „ sociálně zachmuřené noty “, a tak hledali nový směr. Poetismus se vyhýbal „ ošacování pojmů do slavnostního hávu “, dával přednost svěží asociaci a metafoře, usiloval o „ maximum emocí za vteřinu “. Zavrhoval popis a pomalé rozvíjení tématu. Oproti starší proletářské poezii nalézal zálibu v ulicích a zábavách všedního velkoměsta.

Použitá literatura :
1. Malý encyklopedický slovník (Academia, Praha 1972)
2. Česká literatura v kostce a obsahy význačných děl („Studia“, v Brně 1941)
3. Slovník českých spisovatelů (Československý spisovatel, 1964)