William Faulkner

WF se narodil 25.9.1897 v Nové Alabamě ve státě Mississippi jako nejstarší ze čtyř synů ve staré jižanské rodině. V roce 1915 utekl ze střední školy, kterou nenáviděl, aby mohl pracovat v dědečkově bance. Během I. světové války byl jako člen kanadského letectva zraněn ve Francii. Po návratu byl přijat na Mississippskou univerzitu jako válečný veterán, ale brzy studia zanechal, aby se mohl věnovat psaní. Peníze si získával příležitostnou prací.

V roce 1925 se Faulkner přestěhoval do New Orleans, kde pracoval jako novinář a kde také potkal spisovatele povídek Sherwooda Andersona, který mu pomohl najít vydavatele pro jeho první knihu Vojákův žold a přesvědčil ho, aby psal o tom, co zná nejlépe. (Vojákův žold je příběh o mladíkovi, který se vrací domů z I. světové války zmrzačený jak fyzicky, tak i psychicky. Kniha vypráví a o tom, jak jeho nemoci a následná smrt ovlivní celou jeho rodinu i přátele.) Po krátké cestě po Evropě se Faulkner vrátil domů a začal pracovat na sérii hloubavých románů odehrávajících se ve smyšleném městě. V prvním z těchto románů, Sartoris, popsal Faulkner svého pradědečka, vojáka, politika a stavitele železnice.

Rok 1929 byl pro Williama Faulknera velmi důležitý, nastal vrchol jeho tvorby. Sartoris byl následován romány Hluk a zuřivost, Když jsem umírala a Slehne v srpnu, které jsou už naplněny hlubokou láskou k trpícímu lidstvu, ať jsou jeho představiteli slabomyslný a blahoslavený prosťáček, umírající žena, jejíž mrtvolu pak odváží rodina pohřbít do rodného kraje, nebo pronásledovaný dědic černošské krve.
Pak se ale Faulkner začal zabývat spíše naturalistickými popisy. Např. Svatyně (pojednává o brutálním znásilnění), Absolone, Absolone!

Čtenářsky nejoblíbenější Faulknerovou knihou jsou a asi i budou Divoké palmy z roku 1938. Říká se, že zde spisovatel dosáhl svého vrcholu. Na to, že autor jen tak vezme kus příběhu a přesune ho podle své zvláštní logiky někam úplně jinam, než kam by měl podle děje patřit, na to si čtenář po pár kapitolách zvykne. (U Faulknera to ostatně není nic neobvyklého.) Nejvíc však ale vyvede z míry, že se v Divokých palmách střídavě vyprávějí dva zcela odlišné příběhy. Čtenář jaksi očekává alespoň na konci knihy nějaké propojení, ale ono nepřichází. Divoké palmy jsou tragickým milostným románem, příběhem dvou lidí (Charlotta Rittenmeyerová a Harry Wilbourne), kteří se našli, ale to, co je spojovalo, je nakonec rozdělilo (Charlotta zemřela po potratu jejich dítěte). Stařec na Mississippi , který někdy vychází jako samostatná kniha, je vyprávění o černošském vězni, který bojuje s povodní a zachraňuje ženu a dítě. Kniha má skvělý nápad, samotný příběh je strhující, nešťastné je jenom jeho zpomalování sáhodlouhými popisy.
Faulkner je spisovatelem velice náročným. Aby vytvořil tu správnou náladu, je schopný napsat několik spletitých vět tak, že přesahují jednu stránku. Pohrává si s časem, spojuje příběhy, experimentuje s několika vypravěči a jednoduché příběhy nečekaně komplikuje. Dialogy jdou většinou zkratkovité, zdá se, že by je autor ani nepotřeboval. Snaží se napínat, překvapovat a udivovat. Bohužel dílu moc neprospívají některé až příliš dlouhé popisné pasáže, ve kterých si autor libuje.
Roku 1949 obdržel William Faulkner Nobelovu cenu za literaturu, později pak dvakrát Pulitzerovu cenu. William Faulkner zemřel 6.7.1962 v Oxfordu.