William Faulkner

New Albany (Mississippi) 25. 9. 1897 – 6. 7. 1962 Oxford (Mississippi)

Romanopisec a povídkář. Pocházel ze staré jižanské rodiny, jeho praděd, plantážník a plukovník William Falkner, bojující v obč. válce, proslul i jako au-tor tehdy populárního r. Bílá růže z Memphisu. Živá rodinná tradice, vyprávění o osudech prarodičů a nejrůznějších příbuzných i o minulosti rodného Missis-sippi se staly základními faktory Faulknerovy inspirace. Zchudlá rodina Faulk-nerů se přestěhovala do Oxfordu, když bylo Williamovi pět let. Tam také chodil do školy, kde prý prohlásil, že se stane spisovatelem jako jeho praděd. Rok strá-vil na Mississippské univ.; to bylo již po 1. svět. válce, kdy po leteckém výcviku v Kanadě byl roku 1918 poslán s Královským letectvem do Francie. Při cvičném letu byl raněn. Od mládí byl vášnivý čtenář a samouk a už v těchto letech se za-číná zabývat literaturou, třebaže je nucen život se nejrůznějším způsobem. Např. pracuje jako natěrač, prodavač, je zaměstnán na poště atd.
Píše už také verše – vydává sb. Mramorový faun – i prózu. První uveřej-něný román Vojákův žold dokládá, že i Faulknerovy lit. začátky jsou plodem válečných zkušeností a blízké pocitům „ztracené generace“.Druhý román Mos-kyti je satirická historie jednoho výletu neworleanské bohémské společnosti na zábavní jachtě. Většina života a díla je však spjata s rodným státem Mississippi a s městem Oxfordem. Roku 1929 se oženil s Estelle Oldhamovou a měl s ní dvě děti, syna, který zemřel v dětství, a dceru Jill. Od poloviny 30. let pobýval ně-kolikrát v Hollywoodu, kde pracoval jak scenárista. Po 2. svět. válce, už jako nositel Nobelovy ceny (získal ji r. 1949), podnikl několik oficiálních cest do za-hraničí, zvl. do Japonska. V letech 1957 – 1958 působil na Virginské univ. Po-slední léta života trávil v Charlottesvillu ve Virgínii, kde žila jeho provdaná dce-ra, a v Oxfordu. Celý život hájil právo umělce na soukromí, vytýkal žurnalistům a kritikům, že ocenění umělcova díla, které veřejnosti jistě patří, spojují se zve-řejňováním, až pitváním autorova soukromého života. Napsal také esej – O soukromí – Americký sen, a co se s ním stalo. Pravou autorskou doménu ob-jevuje až ve svém třetím r. Sartoris. obrací se vněm k příběhu ze severního Mis-sissippi, kraje, z kterého postupně ve svých prózách vytvářel výrazné vlastní smyšlené dějiště „Yoknapatawphský kraj“ a kde našel své pravé hrdiny. Život amer. Jihu, jeho historie, tradice i současnost se od té doby stává hlavní sférou Faulknerova uměleckého zájmu. Usiluje proniknout do psychologie tamních li-dí, chce na individuálních lidských osudech analyzovat život amer. Jihu, k ně-muž ho váže směs lásky, obdivu, ale i nenávisti a hněvu. Faulknerovy vyprávěcí postupy, často značně komplikované, byly asi příčinou, že teprve až během 30. let výrazněji pronikl k amer. čtenářům, když byl již předtím oceněn např. ve Francii. Nikdy se nevyhýbal složitosti výrazu; aby vyjádřil vědomé i podvědomé motivy jednání a asociace svého příběhu, hledá nové stylistické cesty, protože cítí, že dosavadními postupy nelze vyjádřit složitost a mnohovýznamnost osudů a událostí. V jeho prózách je realistický příběh umocňován v jakési širší podo-benství. V kompozici děl je patrno, že svým naturelem byl povídkář.
Sartoris, první r. „yoknapatawphské řady“, líčí návrat mladého Bayarda Sartorise z 1. svět. války a poslední rok jeho nevyrovnaného života. Román se však nesoustřeďuje jen na osudy mladého veterána, slepě a sebevražedně hleda-jícího smysl svého života, ale na historii celé upadající aristokratické rodiny Satorisů. Roku 1929 vyšel román, který přinesl Faulknerovi první závažné uz-nání, Hluk a zuřivost, otřesný, až hrůzný portrét duševní a morální degradace jižanské rodiny Compsonů v prvních desetiletích našeho století. Část příběhu poslední generace Compsonů vypráví syn idiot, seznamuje čtenáře se světem čtyř dětí alkoholika a cynika Jasona Copsona a jeho neurotické ženy.
Ve 30. letech pracuje na dalších „yoknapatawphských“ románech. Román Když jsem umírala je groteskně tragický, otřesný příběh ze života bílé chudiny: líčí odhodlání Burdenovy rodiny splnit přes všechny překážky slib daný umírající matce, že její tělo odvezou a pochovají ve městě, kde leží její příbuzní. Román Svatyně, o jehož hodnotě sám autor zapochyboval a jehož první verzi přepraco-val, je snad nejděsivější Faulknerova próza, čerpající námět z jeffersonského podsvětí. Vypráví o znásilnění mladičké Temple Drakeové a vraždě prosťáčka Tommyho a o marném úsilí právníka Horace Benbowa prosadit spravedlnost. Myšlenkově hlubším a vyváženějším je r. Srpnové světlo. Vypráví o cestě na-ivní a důvěřivé těhotné dívky za zmizelým milencem. její historie je spíš rám-cem k dalšímu základnímu dějovému plánu, líčícímu dramaticky otřesný život Joea Christmace, který je nemanželským dítětem údajně s podílem černošské krve. Složitý, ale mistrný román Absolone, Absolone! – rodinné drama plantáž-níka Thomase Sutpena. K historii Sartorisů se Faulkner vrátil v r. Nepřemožení; vypráví o mládí Bayarda Sartorise a jeho babičce Millardové v 60. letech a 70. letech 19. století, v době obč. války a éře rekonstrukce Jihu. K tvorbě 30. let pat-ří i svazky povídek a dva romány s tematikou, která se neváže k yoknapatawhs-ké sáze: román Pylon z leteckého prostředí je slabší autorovou prózou. Román Divoké palmy – zde autor spojil dvě samostatné osudové historie, tragický pří-běh nesmlouvavé a nakonec sebevražedné lásky dvou milenců (Divoké palmy) a groteskně tragický osud trestance za velké povodně na Mississippi, nazvaný Sta-řec Mississippi. Následující Faulknerova díla svědší o dalším uměleckém vyzrá-vání. Klasickými díly se staly jednotlivé romány jeho trilogie, vycházející v roz-pětí 20 let: Vesnice, Město a Panské sídlo. Do nich Faulkner uložil své celoži-votní pozorování a úvahy o charakteru Yoknapatawphského kraje, o jeho oby-vatelích. Od konce 19. stol. až do roku 1946 sleduje ústřední postavu Flema Snopese, jeho „cestu“ z vesnice do města a nakonec do panského sídla. Jedineč-nosti dodává trilogii její široký, syntezující kronikářský záběr, snažící se po-stihnout nezadržitelný běh času a vývoj přerůstající v třetí části rámec kraje a dotýkající se až celospolečenských aspektů.
V době mezi jednotlivými svazky trilogie vycházela další díla. Sestup a Mojžíši představuje soubor povídek vázaných tematický v jakousi volnou rodinnou kro-niku. Jednají o různých generacích bílých i černých potomků Lucia McCaslina. K nejslavnějším patří povídka Medvěd se silným filosofickým podtextem. Ro-mán Neodpočívej v pokoji zpracovává z jiného úhlu černou tématiku. Hrdý Lu-cas Beauchamp je obžalován z vraždy bílého člověka. V příběhu až detektivním se právníku Gavinu Stevensovi a Chickovi Mallisovoni podaří prokázat jeho nevinu, zachránit ho před lynčem a objevit skutečného vraha. Chick tak splácí Beauchampovi starý dluh – černoch ho kdysi jako chlapce zachránil, když spadl do zamrzlého potoka. Královský gambit je souborem detektivních povídek, vázaných dohromady postavami Gavina Stevensa a jeho přítele Charlese Mallisona. V dalším díle Rekviem za jeptišku dějově navázal na Svatyni. Stylizova-né drama líčí Temple Drakeovou po osmi letech jako vdanou ženu, matku dvou dětí. Černá chůva, kterou si Temple vybrala ze svých starých přítelkyň z nevěstince je odsouzena k smrti za vraždu Templina dítěte. Byl to akt zoufalé snahy zachránit temple před novou zkázou. Ohlas vzbudil r. Báj, na kterém pracoval už od konce války. Vrací se do 1. svět. války, kdy na jejím samém konce se vzbouří jeden fr. pěší pluk. Vzpourou se cítí ohroženo velení na obou stranách a odtud se rozvíjí celé drama. Příběh desátníka, vůdce vzpoury, který je popraven, přerůstá v alegorické podobenství s osudem Kristovým. Za tuto knihu byl od-měněn Pulitzerovou cenou a Národní knižní cenou. Posledním Faulknerovým dílem, které vyšlo krátce před jeho smrtí, byla úsměvná „reminiscence“ z mládí Pobertové, dměněná rovněž Pulitzerovou cenou. Odehrává se v době před 1. svět. válkou, hrdinou je jedenáctiletý chlapec. Líčí, co se všechno seběhlo kolem ukradeného automobilu. Kniha představuje jakýsi moudrý a vyzrálý úsměvný epilog Faulknerova celoživotního díla. Po celý život psal a vydával povídky, vyšlo jich v různých časopisech na 70, řadu však později zpracovával do svých romá-nů. Do díla Sebrané povídky zahrnul 42 povídek. U nás toto dílo vyšlo pod ná-zvem Růže pro Emílii. Výrazně osobité dílo silně zapůsobilo nejen na čtenáře, ale i na nové generace spisovatelů. Nový pohled na skutečnost, usilující o netradičně širší a pravdivější postižení rozpornosti světa.

Literatura: kniha, ze které jsem čerpala:
Zdeněk Vančura a kolektiv autorů za vedení Evy Masnerové; Slovník spisova-telů USA; Odeon Praha; 1979; první vydání; 756 stran