Winston Spencer Churchill

I. Mládí
W. Churchill se narodil 30. listopadu 1874 na zámku Blenheim. Jeho otec, sir Randolph Churchill, byt ten, kdo vyvedl britské konzervativce z krize v osmdesátých letech 19. století. Mladý Winston nastoupil v sedmi letech na elitní školu St. James. Tam ovšem vydržel pouze dva roky, neboť neměl k učení, alespoň ve svých raných letech kladný vztah, i když je pravdou, že v předmětech, které ho bavily dosahoval dobrých výsledků. Přešel tedy na školu v Brightonu, jenže tam se stal propadajícím žákem, což pokračovalo i na další škole v Harrow. Opustil tedy všechny civilní školy a stal se vojenským kadetem v Sandhurstu. Stal se kavaleristou a byl celkem neznámým britským vojákem. Po smrti svého otce, v lednu 1895, nastoupil zcela novou vojenskou kariéru. Již v březnu téhož roku se stal poručíkem husarů a v listopadu působil jako válečný dopisovatel listu Daily Graphic na Kubě. Následující rok strávil v Indii a v roce 1897 se zúčastnil tzv. Kitchenerovy expedice v Sůdánu, jejíž události vylícil v románu The River War. Zde Churchill nalezl svou literárání formu. Psaní ho nejen bavilo, ale mělo i tu výhodu, že poměrně vynášelo, což se hodilo, neboť Churchill býval samý dluh. Ve všech těchto aktivitách ho podporovala i jeho matka a k některým mu dokonce dopomohla.
V roce 1899 se Churchill pokusil poprvé vstoupit do politiky, když kandidoval do Dolní sněmovny. Bylo ve městě Oldham, kandidoval za konzervativce a prohrál. "Naštěstí" si našel jiné uplatnění, a to v bůrské válce, která v říjnu téhož roku vypukla v jižní Africe a v níž Británie zpočátku neslavila žádné úspěchy. Winston Churchill tam působil jako dopisovatel listu Morning Post a postaral se o senzační událost, díky níž se stal slavným.. Podařilo se mu uprchnout z bůrského zajetí a celou historku náležitě opublikoval (přičemž tak pochopitelně učinil ze svého pohledu a ne zcela objektivně). To mu vyneslo reaktivaci jako vojáka a nastoupil do činné služby. Poté, co Británie dosáhla jistých úspěchů, konaly se v říjnu roku 1900 nové volby v nichž Churchill znovu kandidoval v Oldhamu. Neváhal využít své popularity a nakonec zasedl v Dolní sněmovně do lavice za konzervativce. V březnu následujícího roku přednesl svůj první projev.
II. Z konzervativce liberálem
V květnu roku 1904 udělal Churchill něco co v Británii nebylo, a dodnes není, obvyklé, totiž přestoupil k liberálům. Udělal to zřejmě proto, že vytušil opotřebovanost konzervativců po osmnáctileté vládě a nemalý díl na tom jistě nesla i jeho osobní ctižádolst. U konzervativců měl malou naději získat nějaké vlivnější místo a ačkoliv byl u liberálů cizí, byl tam zajímavější a důležitější postavou než u konzervativců.
To se potvrdilo když v roce 1906 vyhráli liberálové volby. V roce 1907 nastoupil Churchill do funkce, která nebyla sice nijak významná, ale přece jen se jednalo o zástupce ministra kolonií. Dosáhl mimo jiné i tvůrčího úspěchu, když kritika ponměrně kladně přijala jehoi dvoudílnou monografii Sir Randolph Churchill. V této době se také Churchill sblížil s tehdy chudým advokátem z Walesu Davidem Lloydem Georgem. Protože tito dva ohrožovali i pozici britského premiéra, snažil se je rozdělit. Nejprve byl Churchill jmenován ministrem obchodu (1908-1910), pak ministrem vnitra a nakonec lordem admirality - ministrem námořnitcví. Paradoxem bylo, že před dvěma lety odpíral námořnictvu jako ministr financí peníze a teď, kdy mělo Německo vystavěnou flotilu, předkládal přemrštěné rozpočty. Reorganizoval, zřídil štáb admirality, nechal loďstvu přebudovat topení ze dřeva na naftu apod. Churchill tušil možnost konfliktu s Německem již od agadirské krize a tak předložil vládě memorandum "Problémy kontinentálního vedení války". Sám se účastnil vojenských akcí v Antverpách, dokonce navrhl loď - tank, což zatím neprošlo. Měl ještě jednu velkou koncepci, která však nakonec znamenala v období první světové války jeho pád. Turecko, spojenec Německa a Rakousko-uherska, bylo relativně slabé. Jeho hlavní město Cařihrad (Konstantinopol) leželo u moře, odkryté pro zásah námořní velmoci mající převahu. Kdyby padlo, dalo se počítat s kapitulací celého Turecka. Tím by došlo ke zřízení bezpečného spojení s Ruskem, kam by se daly posílat transporty zbraní. Srbsko se stále ještě drželo, Bulharsko nebylo spojencem Trojspolku a pád Cařihradu by jim dal potřebný impuls. Nicméně něco takového vyžadovalo koordinaci námořnictva a pozemních sil - komplexní vedení války. Tehdejší ministr války Kitchener (vedl již zmiňovanou expedici do Sůdánu, již se Churchill též účastnil) však plánu příliš nedůvěřoval a lord admirality ho ani moc nepřesvědčoval. Trochu bezhlavě rozhodl o námořní operaci o níž nebyli příliš přesvědčeni ani jeho admirálové.
18. března 1915 se podařilo loďstvu ochromit pevnost v Dardanelách. Bylo nutné okamžitě začít s invazí, ale přišel rozkaz, že se má čekat na armádu. Ta sice byla 25. dubna vysazena a vytvořila předmostí, ale dál se již nedostala, protože Turci se zatím konsolidovali. Dorazily jejich posily a v polovině května bylo jasné, že Churchillův plán padl. Zbývalo pouze vést zákopovou válku v dalekém Turecku nebo se stáhnout. Armáda i loďstvo se nakonec stáhly, odstoupil Churchillův vrchní admirál Fischer a v Británii se schylovalo k vládní krizi. Konzervativci dali vládě premiéra Asquitche ultimátum - buď koalice nebo hlasování o důvěře. Premiér souhlasil s koalicí, což znamenalo mimo jiné odstoupení Churchilla, který byl pro konzervativce neúnosný, jednak jako zrádce strany a jednak kvůli nevydařené operaci v Dardanelách. Byl odvolán 18. května 1915. Celé léto se Churchill nudil a tak začal malovat. Viděl, že jako politik se prozatím neuplatní, ale mohl se uplatnit jako voják. Měl sice funkci kancléře lancasterského vévodství, tu ale v listopadu 1915 opustil a nastoupil jako reaktivovaný důstojník v hodnosti major do armády. Odcestoval do Francie, kde byl později povýšen do hodnosti podplukovníka. Již v květnu roku 1916 se ale Churchill vrací do Dolní sněmovny, když padla vláda premiéra Asquitche a do čela se dostal David Lloyd George. Ale ani ten nemohl Churchilla do vlády prosadit, protože konzervativci v čele s Bonarem Lawem se tomu bránili. V roce 1917 vstoupily Spojené státy do války, zuřila nejtěžší ponorková válka, probíhaly boje ve Francii, ale ničeho z toho se Churchill neúčastnil.
Za to, že se znovu dostal do kabinetu vděčil Llodu Georgovi. Ten totiž tím, že v roce 1916 tlačil Asquitche z úřadu rozdělil liberály na dvě části, takže nakonec jich byla ve vládě jen čtvrtina, zbytek tvořili konzervativci. 16. července roku 1917 tedy premiér povolal Churchilla do vlády a nabídl mu buď ministerstvo pro výrodu válečného materiálu nebo nově vytvořené ministerstvo letectví. Ten si vybral ministerstvo výzbroje a následujícího dne je zvěřejněno jeho jmenování.
V letech 1917 - 1922 hraje Churchill opět významnou roli a zastává významné úřady. Po říjnové revoluci v Rusku, kdy prosazoval co největší zásah intervenčních vojsk, a uzavření separátního míru došlo k přesunům nepřátelských vojsk na západní frontu. V Británii proběhly nové volby a Lloyd George opět zvítězil. Tentokrát se již Churchill stal ministrem války (tento úřad zastával od poloviny ledna 1919) a v roce 1921 byl jmenován ministrem kolonií. ( V této funkci mimo jiné prosadil rozdělení Irska.) V roce 1922 bylo v Anglii poprvé uplatněno všeobecné volební právo a vláda Lloyda George padla. Churchill byl opět, alespoň prozatím, poražen.

III. Návrat ke konzervativcům, období nečinnosti
V roce 1924 Churchill udělal něco neuvěřitelného, totiž přešel opět ke konzervativcům., za něž byl zvolen a v listopadu usedl do křesla ministra financí, kde setrval pět let, což byla doposud nejdelší doba v jednom úřadě. Během těchto let došlo v Británii ke dvěma významným událostem. Totiž v roce 1925 se vrátila ke zlatému standartu a o rok později vypukla generální stávka. Souvislosti jsou zřejmé. Návrat ke zlatému standartu znamenal zhodnocení libry šterlinku, což mělo katastrofální následky pro britskou exportní politiku. V důsledku toho došlo k prudkému poklesu mezd a generální stávce. Churchill se asi domníval, že nastal čas pro boj se socialisty a byl by se do něj snad i pustil, ale premiér Baldwin mu to znemožnil.
V roce 1929 padla konzervativní vláda a Churchill přešel do stínového kabinetu. Mezitím napsal třídílné dějiny první světové války pod názvem The World Crisis 1911-1918 (Světová krise 1911-1918). K této knize se pojí jedna "špionážní zajímavost". Churchill zde vyzradil, že Britové získali v roce 1915 od Ruska německé kodovací knihy a mimo jiné i to bylo impulsem proto, aby Německo vyvinulo jiný šifrocí systém známý jako Enigma.
Ze stínového kabinetu Churchill odešel v roce 1930, ptotože nesouhlasil s ústupkovou politikou vůči Indii. Když pak konzervativci v roce 1931 vyhráli volby, nenabídly mu ve vládě žádné místo a se stal "pouhým" řadovým poslancem. Tato nečinnost byla pro něj opravdové utrpení. Žil na svém venkovském sídle v Chartwellu v Kentu, které získal za výnos ze Světové krise. Zde zahradničil, naučil se stavět zdi (postavil vlastnoručně několik vedlejších budov), maloval a věnoval se svým dětem. Ne sice moc, ale údajně jednou svému synovi řekl, že s ním za jedny prázdniny namluvil víc, než jeho otec za celý život. Psal týdenní průběžné komentáře ke světové politice. V těchto letech napsal i čtyřdílnou, čtyři roky vycházející, monografii svého předka Marlborougha. Začal psát i čtyřsvazkové dějiny anglicky mluvících národů. Stále působil jako poslanec, stále měl své ohnivé projevy, nicméně ani jeden ho nevyhoupl zpět do sedla. To se mu mohlo podařit, když bylo v Británii zřízeno ministerstvo pro koordinaci obrany v roce 1936, ale byl "opominut". Nedostalo se na něj ani v roce 1937, kdy odešel premiér Baldwin a ministerským předsedou se stal Neville Chamberlain.
Od té doby byla patrna v britské zahraniční politice jistá změna. Baldwin se setkání s Hitlerem vyhýbal, zatímco Chamberlain k němu poslal již na podzim roku 1937 svého pozdějšího ministra zahraničí lorda Halifaxe, aby si udělal jasno o Hitlerových cílech. Chamberlain byl Hitlerovi postoupit vše, co bylo jen trochu možné, a to proto, že narozdíl od Churchilla, který jeho politiku stále kritizoval, znal hospodářskou sitzuaci Británie tak dobře, že věděl, že Anglie své rezervy již vyčerpala a další válka, ať již vítězná nebo ne, by ji mohla hospodářsky položit. Churchill se stal vlastně vůdcem opozice ve vládní straně. Úměrně s tím, jak rostla moc Německa rostl i Churchillův odpor. Po anexi Rakouska pronesl v parlamentu ohnivou řeč, ale situaci chápal jinak i Chamberlain. Po návratu z Mnichova řekl údajně Halifaxovi, že všechno bude pryč během tří měsíců. Pátého října řečnil ve sněmovně opět Churchill a údajně přiměl poslance i ke studu, ale jeho "nejskvělejší hodina" měla teprve přijít.

Prvního září 1939 bylo Polsko napadeno Německem a 3. září vstoupila Británie do války. Následujícího dne se Winston Churchill stává opět prvním lordem admirality. Téměř se opakovala situace z první světové války. Západní fronta byla opět zmrazena a Churchill se domníval, že objevil německou slabinu, která spočívala v jeho hospodářství. Německu chyběly mnohé suroviny včetně železné rudy. Tu dováželo v létě přes Baltské moře s čímž Británie nemohla nic dělat, ale v zimě Balt zamrzal a ruda se pak musela dovážet do přístavu Narvick, kde se nakládala na lodě, které ji vozily do Německa podél podřeží. A právě proti norsku měli Britové své válečné loďstvo. Kdyby bylo možné, a Churchill byl přesvědčen, že to možné je, obsadit Narvick a zaminovat fjordy, byla by německá výroda oceli vážně ohrožena. Tuto myšlenku přednesl 19. září válečnému kabinetu. To však napadlo i německého admirála Readera, který totéž přednesl 3. října v Německu. Celou zimu pak Britové i Němci pracovali na podobných plánech, které se týkali Norska. Němci však byli v operacích úspěšnější a tak Britské výsledky byly podobné těm z dardanelské operace. Jěště 9. dubna 1940, když už Němci měli převahu i ve vzduchu, tvrdil Churchill vládě: "Máme je tam, kde jsme je chtěli mít". Mezitím však již celou situaci posuzovala Sněmovna (7. a 8. května) a když 10. května začala německá ofenziva premiér Chamberlain odstoupil.
IV. Jeho nejskvělejší hodina - Druhá světová válka
Tentýž den se stal Winston Spencer Churchill ministerským předsedou (rozhodovalo se mezi ním a lordem Halifaxem) a 13. května pronáší ve sněmovně známý projev "o krvi, dřině, potu a slzách". Na britské politické scéně se stalo totiž asi toto: Chamberlain stál v roce 1940 v čele jednobarevné konzervativní vlády a labouristé a liberálové byli v opozici. Vyvstala ale nutnost vytvoři vládu široké koalice a Chamberlain byl ještě nepřijatelnější než Churchill. Chamberlain sám podporoval Halifaxe, ale nakonec bylo rozhodnuto v Churchillův prospěch. Při hlasování 8. května hlasovalo s opozicí proti vládě i 30 konzervativců.
Co se týče Churchillova života, lze 2. světovou válku rozdělit do tří etap. První trvala od května 1940 do prosince 1941, kdy stojí Británie osamocena proti Německu a Itálii. Spojené státy ještě do války nevstoupily, Sovětský svaz má svůj pakt o neútočení a ostatní státy již stojí mimo hru. Churchill se zpočátku soustředil na čtyři body. Za prvé vyřadil prominentní politiky appeasementu. Za druhé na sebe soustředil všechny významné funkce tak, aby mohl vést válku a přitom rozhodovat o všem důležitém (jmenoval se ministrem obrany a své kompetence nijak nedefinoval). Za třetí provedl industriální mobilizaci Británie a konečně za čtvrté uvedl v život anglo-americkou alianci. V tomto období dosáhl řady úspěchů v obraně, a tak mu bylo i něco prominuto.
Druhá etapa zahrnuje období prosinec 1941 až listopad 1942 a nebyla moc úspěšná. Japonci dobyli rychle Malajsko i Burmu, Rommel porazil nilskou armádu, padl Tobruck, přetěžované loďstvo bylo decimováno v Pacifiku a Indie vypověděla Británii poslušnost. V červenci bylo navrženo hlasování o důvěře vládě a v září byl navržen dokonce Churchillův protikandidát (sir Stafford Cripps), ale pro Churchilla to dopadlo dobře. V roce 1941 vznikla aliance spojenců v níž Británie představovala nejslabší článek, ale Churchill stále doufal, že se podaří udržet SSSR mimo Evropu, a to tak, že by byl veden úder ze severní Afriky ve směru Terst - Vídeň - Praha. To však nenalezlo podporu ani u Stalina ani u Roosevelta.

Ve třetí etapě (prosinec 1942 - červen 1945) byl nucen tento plán opustit, avšak bylo to pro něj období velkých vítězství. Účastnil se konference v Teheránu (na zpáteční cestě ho postihl zápal plic, proto se vrátil do Londýna až v zimě roku 1944). Po návratu se změnil. Byl schopen velkých záchvatů hněvu a choval se občas dost nevázaně. Pak se ale vrhl na vítěžství a užíval si ho (např. navštívil osvobozenou Paříž). Nicméně pak přichází pád. V květnu 1945 se rozpadla koalice a v červnu konzervativci prohrávají volby.
Zdálo se, že sedmdesáti letý Churchill definitivně skončil, ale on již od roku 1946 pracoval na svém comebacku. Odmítl nabízený titul vévody (čímž by se dostal do Horní sněmovny) a zůstal vůdcem opozice v Dolní sněmovně. Přednášel (například známý Fultonský projev o Železné oponě) a psal (např. šestidílnou historii 2. světové války, za kterou dostal v roce 1953 Nobellovu cenu za literaturu).
V. Podzim života
Do velké politiky se Winston Churchill vrátil ještě jednou, a to v roce 1951 jako předseda konzervativní vlády, která měla v Parlamentu těsnou většinu. Byl sice již starý a nemocný (v roce 1949 prodělal záchvat mrtvice), ale přesto se v roce 1953, v době, kdy zemřel Stalin a on vedl ministerstvo zahraničí za nemocného Edena, pokusil o zvrat. Ve svém projevu z 11. května 1953 navrhl konferenci hlav států se Stalinovými nástupci. Bohužel však dostal další záchvat mrtvice, takže 27. června odešel na dovolenou a v roce 1954 již bylo jasné, že Churchill na svůj úřad fyzicky nestačí. 5. dubna 1955 odstoupil z funkce premiéra.
V prvních letech svého odpočinku se vídal se starými přáteli, cestoval, maloval a četl, ale postupně se musel jednoho po druhém vzdát. V roce 1962 utrpěl zlomeninu stehení kosti, ale přesto, že mu bylo již 88 let, ještě se zotavil a vrátil se domů, kde žil ještě tři roky.

Sir Winston Leonard Spencer Churchill zemřel 24. ledna 1965.