Zdeněk Fibich

Zdeněk Fibich se narodil 21. prosince 1850 ve Všebořické myslivně uprostřed zasněžených hájů a lesů otci Janu Fibichovi a matce Marii Römischové.

První roky tak mladý Zdeněk prožil ovlivňován hlubokou přírodou, jenž zanechala stopy zejména na jeho duchu, potažmo i v jeho díle. A jelikož celá větev klanu Fibichů byla pevně svázána s přírodou, není se čemu divit. Pokud bychom tak měli výstižně charakterizovat Fibichovo mládí, jistě bychom užili parafráze: Na počátku byl les.

S hudbou se vážněji dostal do styku v devíti letech, kdy byl uchvácen líbivými tóny Mozartovými, Beethovenovými a zejména Shumannovými, linoucími se zpod prstů jednoho talentovaného lesníka. Tehdy mu natrvalo svitlo, že bude hudebníkem.

Však nejprve zvítězila rodičovská rozvaha, a tak mladý adept múz putoval nejprve na studia do Vídně ke svému dědečkovi, aby po třech letech mohl přestoupit do Prahy na malostranské gymnasium, kde ale nezanedbával ani studium hudební. Jeden čas dokonce pobýval na hudebním ústavu Smetany a Hellera, učitelem se mu ale stal varhaník Zikmund Kolešovský.

Do roku 1864 tak napsal 13 skladeb, včetně zpěvohry Médea. Rok na to již těch skladeb bylo 64 včetně čtyřvěté symfonie Es dur, a to pod tíhou sebekritiky zničil řadu svých děl (mezi nimi i operu a symfonii).

Pro zdokonalování patnáctiletého Zdeňka ho rodiče poslali do konzervatoře v Lipsku, což vzhledem k dobrým příbuzenským vztahům nebyl problém. Tím měl mladík hned dva další učitele, Ignaze Moschelesa na klavír a E. F. Richtera na teorii. Poté se r. 1869 odebral do Mannheimu k Vincencu Lachnerovi, aby za rok dokončil studium a vrátil se zpět do Čech. A jeho bilance skladatele za pět let v Německu? Dalších 230 skladeb (opera Kapellmeister).

Po svém návratu domů napsal za zhruba rok svou první větší operu Bukovín, ke které složil chabé libreto Karel Sabina. Tím se mladý Zdeněk dostal na výsluní české hudby. Netrvalo dlouho a vydal své největší písňové sbírky „Jarní paprsky“, mezi které patřili: Snící jezero, Večerní modlitba, Mignon, ale především Čtyři balady aj., kde zhudebnil takové autory, jako byli Goethe, Heine, či Eichendorff.

V únoru 1873 se oženil s Růženou Hanušovou, se kterou se v září odstěhoval do Vilna, aby se se Smetanovým vysvědčením stal učitelem světského sborového zpěvu. V říjnu 1874 však odchází znechucen malostí poměrů a zasažen osobními tragédiemi, když mu umřel syn, švagrová, ale hlavně manželka. Na Růženino požádání se po roce oženil s její sestrou Betty, aby měla jejich malá dcera Elsa matku.

Od osmdesátých let chtěl složit dílo, kde by se hudbě i básnictví dostalo stejného prostoru. Proto bylo zapotřebí zvolit žánr, který umožňoval prolínání rovnocenných pásem hudby i slova. A našel ho v té době odmítaném melodramatu. Jako literární předloha mu posloužil Vrchlického cyklus Hippodamie. Postupně zhudebnil Fibich všechny tři části Hippodamie, tj. Smrt Hippodamie, Námluvy Popelovy i Smír Tantalův, aby po premiéře trilogie v Národním divadle 16.-18. 2. 1893 na oslavu 40. narozenin Jaroslava Vrchlického s obrovským úspěchem sklidil vavříny a vrátil opět melodrama na hudební scénu.

Konec života dožíval Fibich atakován astmatickými záchvaty a duševními depresemi.

Zlákán slunnou říjnovou nedělí, strávil opět jeden ze svých podvečerů na svém milovaném Žofíně. Snad tušil, že jde o poslední návštěvu, a proto se zdržel trochu déle, a to se mu stalo osudným. Dne 15. října 1900 ho našel jeho nejlepší celoživotní přítel Otakar Hostinský mrtvého v jeho bytě. Tři týdny před premiérou jeho poslední opery Pád Arkuna.

Dílo: Hippodamie; Messianská nevěsta; Šárka; Bouře; Pád Arkuna; Jarní romance; Snící jezero; Vodník; Štědrý den; Noc na Karlštejně; Nálady, dojmy a upomínky; Poem

Pramen: Jaroslav Jiránek - Zdeněk Fibich